Mentální retardace není bolestivý proces, ale patologický stav, důsledek škodlivosti, která kdysi působila a nemá tendenci postupovat.
Dříve se rozlišovaly tři stupně závažnosti mentální retardace:
- Idiocie (z řečtiny – idiotea, nevědomost).
- Imbecilita (z latiny – im – bez + baculus – hůl, berlička, tj. neschopnost obejít se bez intelektuální podpory).
- Debilita (z latiny – debilis – zmrzačený, neduživý, slabý).
Revize International Classification of Diseases (1994) rozděluje mentální retardaci na čtyři stupně závažnosti: lehkou, střední, těžkou a hlubokou (tj. imbecilita se dělí na dvě úrovně – střední a těžká mentální retardace).
1. hluboká mentální retardace (idiocie)
Idiocie je nejzávažnějším porušením rozvoje kognitivních schopností. Lidé trpící hlubokou mentální retardací nejsou schopni zvládnout ani ty nejjednodušší dovednosti sebeobsluhy (obléknout se, umýt se, používat příbor atd.), jejich řeč se buď vůbec neformuje, nebo se skládá z malého počtu jednoduchých slov, málo rozumí řeči, která je jim určena, a nemusí rozpoznat lidi, kteří se o ně starají (například matka), nedokážou rozeznat jedlé od nepoživatelných (polykají nejedlé předměty), často nemají ponětí o prostorových vztazích (například o výšce: pád z velká výška), zřídka si vytváří představy o pálivém, kořenitém atd. (může se poškodit nebo spálit). Ve většině případů je nedostatečný rozvoj inteligence doprovázen motorickými poruchami a závažnými somatickými abnormalitami. Život takových pacientů, kteří potřebují neustálou péči a dohled ostatních, je dán uspokojováním těch nejjednodušších životních potřeb. IQ osob s těžkou mentální retardací je nižší než 20.
2. Těžká mentální retardace (těžké varianty imbecility)
Kognitivní činnost je omezena schopností tvořit jen ty nejjednodušší představy; abstraktní myšlení, zobecnění nejsou k dispozici. Pacienti získávají pouze základní dovednosti sebeobsluhy, jejich nácvik není možný. Slovní zásoba je omezena na jeden až dva tucty slov, což stačí ke sdělení vašich základních potřeb. Často jsou přítomny neurologické poruchy. Pacienti vyžadují neustálý dohled a péči. IQ těchto pacientů je v daném rozmezí
3. Střední mentální retardace (mírnější varianty imbecility)
Lidé s lehkou mentální retardací jsou schopni vytvářet stále složitější představy než lidé s těžkou mentální retardací. Zvládnou sebeobslužné dovednosti a dokážou zvládnout nejjednodušší pracovní operace díky výcviku v napodobování. Jejich slovní zásoba je bohatší, dokážou se vyjadřovat jednoduchými frázemi a udržovat jednoduchou konverzaci. Relativní adaptace těchto jedinců je možná pouze v podmínkách, které jsou jim dobře známé, jakákoli změna situace je může postavit do obtížné pozice z důvodu nemožnosti přejít od konkrétních (získaných přímou zkušeností) představ ke zobecněním, která jim umožňují přenést dosavadní zkušenosti do nových situací. Takoví lidé nemohou žít samostatně a potřebují neustálé vedení a kontrolu. Někteří z nich mohou vykonávat jednoduché práce ve speciálně vytvořených podmínkách (například v ergoterapeutických dílnách). IQ těchto pacientů je v daném rozmezí
4. Mírný stupeň mentální retardace (moronicity)
Kognitivní poruchy v těchto případech spočívají v obtížnosti vytváření složitých pojmů a zobecnění, nemožnosti či obtížnosti abstraktního myšlení. Myšlení je převážně vizuální a obrazné, každodenní řeč je často docela dobře rozvinutá (někdy se v ní používají složité abstraktní pojmy, ale jejich význam není vždy dobře pochopen). V mnoha případech mohou lidé s mírnou mentální retardací úspěšně vykonávat každodenní domácí úkoly a prokázat dobré praktické povědomí („jejich dovednosti jsou větší než jejich znalosti“ – E. Kraepelin). Jsou schopni osvojit si speciální vzdělávací programy a osvojit si jednoduché pracovní dovednosti. Mnozí z nich vystudují specializované školy a učiliště, pracují v méně kvalifikovaných zaměstnáních, zakládají rodiny a hospodaří sami. Často se však potýkají s obtížemi, když čelí nestandardním situacím a potřebě změnit stávající stereotyp chování. Mají potíže s vytvářením vlastních úsudků, často nejsou v rozhodování nezávislí, jsou sugestibilní, a proto snadno přejímají názory jiných lidí, někdy spadají pod nezdravý vliv druhých (např. mohou být zapleteni do klamných zkušeností duševně nemocných lidé s vytvářením indukovaných bludů nebo se stávají nástrojem v rukou útočníků, kteří s nimi manipulují ve svůj vlastní prospěch). Při výkladu přísloví a řešení problémů logického myšlení mají tendenci dávat konkrétní výklady nebo náhodné odpovědi. IQ v případech retardace je v rozmezí, které odpovídá mentálnímu vývoji přibližně 9-12 letého dítěte.
Protože inteligence odráží utváření celého komplexu kognitivních funkcí, může narušení jejího vývoje ovlivnit různé funkce nerovnoměrně. Například u Downova syndromu (chromozomální trizomie) nejvíce trpí verbální funkce a u Williamsova syndromu (vymazání oblasti chromozomu) naopak v menší míře verbální inteligence.
Jak bylo uvedeno výše, na utváření inteligence se podílejí biologické a sociální faktory. V případech, kdy lze předpokládat, že vývojové opoždění dítěte je primárně spojeno se sociálními faktory (rodinný a sociální neduh, bezdomovectví, nucené omezené sociální kontakty, nedostupnost vzdělání, „pedagogické zanedbávání“, somatické nemoci apod.), často říkají o „mentální retardaci“, čímž naznačují, že pokud se sníží vliv nepříznivých faktorů a vhodným tréninkem a korekcí, lze pozorovat kompenzaci mentální retardace.
1. Charakteristika poruch u mentální retardace
Duševně postižený– to jsou děti, které v důsledku organické
poškození mozku, je pozorováno narušení normálního vývoje
mentální, zejména vyšší kognitivní procesy (aktivní vnímání,
dobrovolná paměť verbálně-logického myšlení, řeči atd.).
Mentálně retardovaní lidé se vyznačují přítomností patologických rysů v emocionálním
sféra: zvýšená vzrušivost nebo naopak setrvačnost; potíže
formování zájmů a sociální motivace činností.
Mnoho mentálně retardovaných dětí má poruchy ve fyzickém vývoji:
dysplazie, deformace tvaru lebky a velikosti končetin, porušení obecného,
jemná a artikulační motorika, potíže s formováním motoriky
automatismy. v Pojem „mentální retardace“ zahrnuje
takové formy poruch, jako je mentální retardace a demence.
oligofrenie(z řeckého olygos – malý, phren – mysl) – zvláštní forma
mentální zaostalost vznikající z různých důvodů:
patologická dědičnost, chromozomální aberace (z latinského aberratio –
zkreslení, rozpad), přirozená patologie, organické poškození centr
nervového systému v prenatálním období nebo v nejranějších stádiích
U oligofrenie organické selhání mozku neprogreduje
charakter. Působení škodlivého činitele se již do značné míry zastavilo a
dítě je schopné vývoje, který podléhá obecným zákonitostem
formování psychiky, ale má své vlastní charakteristiky vzhledem k typu
poruchy centrálního nervového systému a jejich dlouhodobé následky (Term
“Oligofrenie” byla zavedena v XNUMX. století. německý psychiatr E. Kraepelin).
Demence(z lat. demence – šílenství, demence) – přetrvávající oslabení
kognitivní činnost, což vede ke snížení kritičnosti, oslabení
paměť, oploštění emocí. Demence má progresivní charakter, tzn.
dochází k pomalé progresi chorobného procesu.
V dětství může být demence výsledkem organického
onemocnění mozku při schizofrenii, epilepsii, zánětlivá onemocnění
mozku (meningoencefalitida), stejně jako v důsledku poranění mozku (otřesy a
V souladu s mezinárodní klasifikací (MKN-9) existují 3 stupně
mentální retardace:
1. oslabení – relativně mírná, mělká mentální retardace;
2. imbecilita – hluboká mentální retardace;
3. idiocie – nejtěžší, nejhlubší mentální retardace.
Podle moderní mezinárodní klasifikace (MKN-10) založené na
psychometrické studie, mentální retardace se dělí na čtyři
formuláře:mírné (IQ v rozmezí 40–69), střední (IQ v rozmezí 35–49),
těžké (IQ se pohybuje od 20 do 34), hluboké (IQ pod 20).
Psychopatologická struktura poruchy u oligofrenie se vyznačuje tím
totalita a hierarchie nedostatečného rozvoje psychiky a intelektu. Podle struktury
Klinický obraz se dělí na nekomplikované a komplikované formy oligofrenie.
Komplikované formy oligofrenie jsou způsobeny kombinací nedostatečného rozvoje mozku s
jeho poškození. V těchto případech je intelektuální vada doprovázena řadou
neurodynamické a encefalopatické poruchy. Může se také objevit
výraznější stupeň nedostatečného rozvoje nebo poškození místní kortikální
funkce, například řeč, gnóze, praxe, prostorové reprezentace,
početní dovednosti, čtení, psaní. Tato forma se často vyskytuje u dětí s
dětská mozková obrna, stejně jako u dětí s hydrocefalem.
V domácí psychiatrii existují 3 skupiny etiologických (indikujících
příčina) faktory mentální retardace (podle G.E. Sukhareva, 1956).
První skupina– méněcennost generativních buněk rodičů,
dědičné choroby rodičů, patologie embryogeneze.
Druhá skupina— patologie nitroděložního vývoje (vystavení
infekce, intoxikace, poranění).
Třetí skupina– porodní trauma a postnatální léze centrál
Pro stanovení správné diagnózy je nutné vzít v úvahu poměr tři
skupiny příznaků:dysontogenetické syndromy (spojené s dysfunkcí
zrání centrálního nervového systému), encefalopatické syndromy (spojené s poškozením centrálního nervového systému)
jedné nebo jiné lokalizace, včetně minimálních dysfunkcí a syndromů,
odráží sekundární obranné mechanismy těla.
Pro mentální retardaci existují 3 diagnostická kritéria:klinický
(přítomnost organického poškození mozku); psychologický (trvalý
kognitivní porucha); pedagogické (nízká schopnost učení).
Když je narušen duševní vývoj, hlavní a vedoucí nepříznivé
faktory jsou slabá zvědavost (orientace) a pomalost
schopnost dítěte učit se, tedy jeho špatná vnímavost k novým věcem.
Tyto primární poruchy ovlivňují vývoj mentálně retardovaných
dítě od prvních dnů života. Mnoho dětí má vývojové opoždění
statika a lokomoce, přičemž zpoždění je často poměrně značné,
vzrušující nejen celý první, ale i druhý rok života. Pozorováno
nezájem o okolí a reakce na vnější podněty, obecná
patologická setrvačnost (což nevylučuje hlasitost, úzkost atd.)
P.). Děti nemají emocionální komunikaci s dospělými, neexistuje
obvykle „komplex obrození“. Nemají zájem o budoucnost
ani na hračky visící nad postýlkou, ani na akce s hračkami,
v rukou dospělého. Neexistuje žádný včasný přechod na
komunikace založená na společném jednání dospělého a dítěte s předměty, ne
Objevuje se nová forma komunikace – gestická komunikace. Děti v prvním roce života
nedělají rozdíly mezi svými a ostatními dospělými. Akce se nevyvíjejí s
předměty, nedochází k uchopování, což ovlivňuje rozvoj vnímání,
v tomto období úzce souvisí s uchopováním. Provedením této akce, dítě
zná směr od svého těla k předmětu, vzdálenost mezi sebou a
předmět, vlastnosti předmětů – velikost, hmotnost, tvar. S nepřítomností
uchopení je dáno i tím, že se u dětí nerozvíjí zrakově-motorika
Tedy rozvoj vnímání v prvním roce života u mentálně retardovaných
děti jsou extrémně zpožděné. Toto zpoždění není primární
porušení, vzniká jako jeho důsledek, ale tak významný, že
negativně ovlivňuje následný vývoj všech psychických procesů.
Na začátku předškolního obdobíExistují určité posuny v mistrovství
nespecifické manipulace, které se projevují např. tím, že
dítě si vtáhne hračku do úst, ale nesnaží se na ni dívat, nevyhovuje
bez praktických úkonů (neklepe na dlaň atd.).
Objektivní jednání a objektivní činnost spontánně, ve správném rozsahu,
Zájem mentálně retardovaného dítěte o objektivní svět se nevytváří
zůstává velmi nízká a krátkodobá. Orientace jako “Co je to?” na
Děti už dávno nejsou. Bez cílených nápravných opatření
děti 3-4 roky nezvládají ani konkrétní druhy dětských činností resp
sociální formy chování.
Vnímání, myšlení a řeč u dětí této kategorie se ukazují být
spontánní vývoj na velmi nízké úrovni.
Dá se tedy říci, že v předškolním věku, mentálně
retardované dítě bez speciální nápravné práce zmešká dvě důležité fáze
duševní vývoj:rozvoj objektivních akcí a rozvoj komunikace s
ostatní lidé. Toto dítě má malý kontakt jak s dospělými, tak s jeho
vrstevníci, nezapojuje se do hraní rolí ani do jakéhokoli společného spojení
činnosti s jinými lidmi. To vše se odráží v kumulaci soc
zkušenosti dětí a na rozvoj vyšších psychických funkcí – myšlení, dobrovoln