O něco výše jsme již zmínili dva důležité typy motivace – motivaci k úspěchu a motivaci ze strachu z neúspěchu.
Motivace k úspěchu označuje pozitivní motivaci. S takovou motivací má člověk při rozjezdu podnikání na mysli dosažení něčeho konstruktivního a pozitivního. Základem individuální činnosti je naděje na úspěch a potřeba dosáhnout úspěchu.
Motivace k neúspěchu označuje negativní motivaci. S tímto typem motivace je činností člověka potřeba vyhnout se zhroucení, obviňování, trestu a selhání. Obecně je tato motivace založena na myšlence vyhýbání se a myšlence negativních očekávání. Při rozjezdu podnikání se člověk již předem bojí možného neúspěchu, přemýšlí o způsobech, jak se tomuto hypotetickému neúspěchu vyhnout, a ne o způsobech, jak úspěchu dosáhnout.
Analýza četných experimentálních studií provedených v rámci této problematiky nám umožňuje tvořit zobecněný portrét člověka, jehož dominantní motivací je naděje na úspěch, a člověka, jehož dominantní motivací je strach a očekávání neúspěchu.
Jednotlivci motivovaní k úspěchu (naděje úspěch). Ve své činnosti jsou obvykle aktivní a iniciativní. Pokud narazí na překážky, hledají způsoby, jak je překonat. Produktivita a aktivita jsou méně závislé na vnější kontrole. Vyznačují se vytrvalostí při dosahování Cíle. Mají tendenci plánovat svou budoucnost na dlouhou dobu.
Raději volí cíle průměrné v obtížnosti nebo mírně nadsazené, ale dosažitelné a odmítají nerealisticky vysoké, to znamená, že raději podstupují vypočítavá rizika. (Taková opatrnost obvykle vede k celkovému úspěchu, protože není spojena s menšími úspěchy s nízkými cíli, ani s neuvěřitelnými, náhodnými úspěchy s vysokými cíli.)
Zeigarnikův efekt se projevuje ve významné míře (výrazněji než u těch, kteří jsou motivováni k selhání). V případě střídání úspěchů a neúspěchů mají tendenci své neúspěchy přeceňovat. Při plnění úkolů problematické povahy, pod časovým tlakem, se výkon zpravidla zlepšuje. Mají tendenci vnímat a prožívat čas spíše jako „účelný a rychlý“ než jako bezcílně plynoucí. (“Čas je rychle spěchající jezdec.”)
Pokud v úkolu selžete, jeho atraktivita se pravděpodobně zvýší. Atraktivnost úkolu přitom roste zejména tehdy, pokud si jej subjekt sám vybere, a nikoli subjektu jen tak někdo předloží. Když je úkol „uložen“, v případě následného selhání se jeho atraktivita nemusí zvýšit, ale zůstat na stejné úrovni.
Jednotlivci motivovaní k selhání. Ve své činnosti jsou méně proaktivní. Při plnění důležitých úkolů hledají důvody, proč je odmítají. Dávají přednost volbě extrémních cílů: volí úkoly, které jsou buď příliš snadné, nebo nerealisticky vysoká obtížnost.
Zeigarnikův efekt je méně výrazný než u těch, kteří jsou motivováni k úspěchu. V případě střídání úspěchů a neúspěchů mají lidé tendenci své úspěchy přeceňovat, což se evidentně vysvětluje efektem kontroly očekávání.
Při plnění úkolů problematického charakteru se pod časovým tlakem výkon zhoršuje. Zpravidla se vyznačují menší vytrvalostí při dosahování cílů (často však existují výjimky z tohoto trendu).
Máte sklon vnímat a prožívat čas jako „bezcílně plynoucí“. („Čas je neustále plynoucí proud.“) Mají tendenci plánovat svou budoucnost na méně vzdálená časová období.
Pokud úkol nedokončíte, jeho atraktivita zpravidla klesá. Atraktivita úkolu se navíc sníží bez ohledu na to, zda je tento úkol „zadán“ zvenčí nebo zda si jej subjekt sám vybere. I když z kvantitativního hlediska může být pokles atraktivity ve druhém případě (který si sám zvolí) menší než v prvním (někým vnucený).
Diagnostika motivace k úspěchu a motivace ke strachu z neúspěchu ve školní praxi lze docela úspěšně provádět pozorováním. Rozhodující zde je, že učitel má možnost pozorovat chování a činnost žáka v různých životních a výchovných situacích. Stejně rozhodujícím faktorem je však schopnost učitele promyšleně a hluboce psychologický rozbor co vidí, co pozoruje na osobnosti, činnostech a chování žáka v těchto různých situacích. V arzenálu moderní psychodiagnostiky jsou samozřejmě i různé speciální techniky zaměřené na diagnostiku uvažovaných typů individuální motivace.
Obecně je diagnostika motivační sféry velmi obtížným úkolem z hlediska vývoje adekvátních metod. Je to dáno tím, že motivy činnosti a chování, tvořící jádro osobnosti, jsou „nejuzavřenější“ zónou osobnosti a osobností nejvíce chráněnou (vědomě či podvědomě) před pronikáním zvenčí do této oblasti. .
Typicky je motivační sféra jedince, právě v souvislosti s výše uvedeným, studována pomocí komplexních technik tzv. projektivního typu. Projektivní techniky jsou velmi pracné a navíc vyžadují nejvyšší kvalifikaci psychologa, který s nimi pracuje. Není náhodou, že mezi specialisty existuje i úzká specializace na práci s tou či onou konkrétní projektivní technikou (TAT, Rorschachův test, Heckhausenův test aj.). Pro diagnostiku motivace k úspěchu a strachu z neúspěchu vyvinul H. Heckhausen speciál projektivní technika zaměřená na studium motivace k úspěchu. Druhým názvem tohoto testu je technika TAT (modifikace X. Heckhausena). Test je zaměřen na diagnostiku dvou motivů: naděje na úspěch (HO) a strachu z neúspěchu (FF). Předpokládá se, že oba motivy souvisejí s motivací k úspěchu. „Naděje na úspěch“ je však pozitivní motivací, která odráží naději, očekávání a předpoklad subjektu o jeho vlastním úspěchu v činnosti. Motiv „strach ze selhání“ je spojen se strachem subjektu, očekáváním selhání, předpokladem selhání vlastních aktivit. Jedná se o negativní motivaci, která má mimochodem mnoho společného s vyhýbavou motivací.
Metody diagnostiky výkonové motivace mají obecně dlouhou historii (X. Heckhausen). Metoda tematického apercepčního testu (TAT), v podobě, v jaké ji navrhl H. Murray, zcela nevyhovovala diagnostické potřebě měření. oddělený motiv. To přimělo psychology k vývoji speciálních nástrojů: projektivního typu, ale zaměřených na měření individuálních motivů. McClelland a jeho skupina významně přispěli k rozvoji tohoto problému. Při vytváření své metody vynaložili obrovské úsilí na ověření léku. Toto rozsáhlé dílo zde nebudeme popisovat, budeme se věnovat pouze dvěma zásadním и obecné body:
1. Subjekty byly požádány, stejně jako v TAT, aby vytvořily příběhy na základě obrázků. Téma snímků však bylo zcela specifické a souviselo s úspěchy.
2. Během experimentů se výzkumníci snažili u subjektů vytvořit různé motivační stavy. Toho bylo dosaženo díky skutečnosti, že testovací úlohy v různých fázích experimentu byly předloženy subjektům (a podle toho jimi dokončeny) za různých podmínek motivace úspěchu motiv. Tyto podmínky zahrnovaly následující experimentální situace: relaxační, neutrální, orientované na úspěch, situace úspěchu, neúspěchu, střídání úspěchu a neúspěchu. Celá tato práce vyvrcholila velmi jasným definováním klíčových kategorií analýzy příběhu a vytvořením projektivní metodologie pro diagnostiku výkonové motivace.
V tomto přístupu se však při měření motivu úspěchu často zaměňovaly dvě různé motivační tendence: „naděje na úspěch“ a „strach z neúspěchu“. K tomuto zmatku došlo na úrovni klíčových kategorií analýzy, a přirozeně tedy na úrovni závěru a interpretace. Speciálně provedené studie přitom jednoznačně potvrdily nutnost rozlišovat mezi těmito dvěma motivačními tendencemi. V tomto ohledu se H. Heckhausen (N. Heckhausen, 1963) pokusil vytvořit test, který by zohlednil obě tyto motivační tendence. Tento pokus lze považovat za úspěšný a jeho výsledkem je technika TAT (Heckhausenův test pro měření výkonové motivace).
Měřit motivaci k úspěchu и strach ze selhání spolu s projektivními technikami se používají různé druhy testovacích dotazníků (dotazník TMD od A. Mehrabiana, modifikovaný M. Sh. Magomed-Eminov, dotazník MUN od A. Reana).
Motivace k dosažení úspěchu a motivace vyvarovat se neúspěchu v práci vědců
Úspěchová motivace je druh motivace k činnosti, která je spojena s potřebou člověka dosáhnout úspěchu.
Studium motivace k dosažení úspěchu, jejích vzorců a problémů je významnou oblastí psychologie. K provádění té či oné činnosti potřebujete dostatečnou úroveň motivace. Když je úroveň motivace velmi vysoká, může to vést k negativním emočním reakcím, například stresu, úzkosti, napětí, takže to nebude vždy nejlepší.
Motivační sféra má svou hierarchii a je to systém, který se vyvíjí po celý život.
Článek: Výzkum motivace k úspěchu a motivace k vyhýbání se
Motivací k dosažení úspěchu, kterou poprvé identifikoval G. Murray, je touha po úspěchu a vysokých výsledcích v činnostech.
Další vědci pokračovali v práci na problému motivace k úspěchu. Například podle amerického vědce D. McClellanda je potřeba úspěchu nevědomou motivací k dosažení standardu dokonalosti.
Zároveň identifikuje rysy výrazné motivace k úspěchu:
- priorita při řešení středně složitých problémů za podmínek maximální motivace;
- vysoké výsledky nejsou vždy důsledkem motivu úspěchu;
- osobní odpovědnost za provádění jakékoli činnosti za předpokladu, že situace představuje nízké nebo střední riziko a úspěch nezávisí na náhodě;
- adekvátní zpětná vazba, která vám umožní přijímat informace o výsledcích výkonu;
- hledání nových efektivních způsobů plnění úkolů.
Německý psycholog H. Heckhausen představuje výkonovou motivaci jako „pokus zvýšit schopnost člověka vykonávat všechny druhy činností nebo si tuto schopnost udržet na co nejvyšší úrovni. Věří, že myšlenka něčeho dosáhnout zahrnuje dvě možnosti – uspět nebo selhat.
Úspěchová motivace se objevuje, když určitá činnost nabízí příležitosti ke zlepšení a úkoly, které mají být řešeny, musí být středně složité. Úspěchová motivace je vždy zaměřena pouze na konkrétní konečný výsledek a cíle lze neustále revidovat.
Pokud jde o domácí psychologii, nejvýznamnějším autorem podílejícím se na vývoji tohoto problému byl A.N. Leontyev. Motiv je podle jeho názoru věc objektivní, která motivuje a usměrňuje aktivitu, uspokojování potřeb.
Motivace k dosažení T.O. Gordeeva ji chápe jako motivaci činnosti, která je spojena s cílevědomou proměnou sebe sama, druhých lidí a proměnou subjektů okolního světa.
Motivace k dosažení úspěchu je tedy silou, která způsobuje určité jednání vedoucí k úspěchu, který se projevuje v určitém směru, intenzitě a vytrvalosti činnosti.
Touha po úspěchu vypovídá o silných vlastnostech člověka.
Motivace vyhnout se neúspěchu je chápána jako rozvinutý mechanismus vyhýbání se chybám a neúspěchům a definuje jedince jako neaktivního při dosahování cíle.
Motivace k dosažení úspěchu samozřejmě přispívá k osobnímu rozvoji.
Výzkum motivace k dosažení úspěchu
Motivace k dosažení úspěchu je zaměřena na konečný výsledek, kterého lze dosáhnout díky schopnostem člověka, a ve své podstatě je cílená.
Obrázek 1. Klasifikace motivů. Author24 – online výměna studentských prací
Motivace k dosažení úspěchu posouvá člověka k přirozenému výsledku jednání, které spolu souvisí. Musí existovat jasná posloupnost akcí. Člověk s tímto typem motivace je aktivní a proaktivní a hledá způsoby, jak překonat překážky. Takoví lidé obvykle plánují svou budoucnost dlouhodobě.
Jak ukazuje výzkum, člověk má nejen obrazy motivujících předmětů, ale také obrazy svých možných činů.
Studie využívá upravený Heckhausenův test skládající se ze 6 obrazů různých scén. Každý obrázek je popsán podle konkrétního plánu, včetně 4 otázek. Analyzovány jsou pouze ty výsledky, kde jsou zodpovězeny všechny otázky. Účastníci testu by se měli pokusit napsat zábavný příběh. Výsledky jsou interpretovány pomocí obsahové analýzy – zvýraznění odpovědí do určitých kategorií.
Studie využívá Ehlersův dotazník k určení dvou složek výkonové motivace: touhy po úspěchu a strachu z neúspěchu. Účelem studie bylo především identifikovat obecné psychologické vzorce.
Faktorová analýza ukazuje, že ve struktuře motivace, která je diagnostikována těmito metodami, se rozlišují dva faktory:
- motivace vyhnout se neúspěchu podle G. Heckhausena a Ehlerse a motivace usilovat o úspěch podle G. Heckhausena se záporným znaménkem;
- motivace k touze po úspěchu podle Ehlerse.
V průběhu studia a analýzy výkonové motivace byla shromážděna protichůdná fakta, která naznačují opačné trendy ve struktuře této motivace.
Studie navíc ukázala, že motivace k výkonu není zobecněná. Samozřejmě existují lidé, kteří se snaží dělat vše co nejlépe, ale tato výrazná touha dosahuje úrovně akcentace nebo, jak říkají psychologové, perfekcionismu.
Diagnostika výkonové motivace by měla využívat soubor technik, včetně projektivních technik, dotazníků, které odhalují znalosti člověka o sobě samém.
Analýza výsledků musí být kvalitativní a důkladná, protože mohou odrážet spíše sociální zkušenosti s řešením takových problémů než motivační tendenci.
Úspěchová motivace je spojena se situacemi, které jsou pro člověka významné, a pravděpodobnost úspěchu či neúspěchu v důsledku toho lze hodnotit podle této významnosti, nikoli pouze podle hodnocení vlastních schopností.
Výzkum motivace k vyhýbání se selhání
Motivace vyhýbat se neúspěchům se může stát překážkou na cestě člověka k harmonickému životu. Má to své nevýhody:
- zanedbávání důležitých věcí a touha řešit ty naléhavé;
- strach z něčeho nového vede k promarněným příležitostem;
- Negativní styl myšlení se může stát zvykem a vést k nízkému sebevědomí a nedostatku sebevědomí.
Vyhýbavá motivace vůbec není rozsudkem smrti a kromě nevýhod má i své výhody a člověk s tímto typem osobnosti na tom může být lépe než ten, kdo je odhodlaný uspět.
Není třeba spěchat a předělávat se, protože jakýkoli typ motivace je součástí života. Předěláním svého typu motivace podle vzoru úspěšných lidí můžete získat různé psychické problémy.
Stávající metoda diagnostiky osobnosti pro motivaci vyhnout se selhání patří T. Ehlersovi. Jeho test určuje, jak silně je člověk orientován na obranu. Jeho technika je založena na teorii rovnováhy motivu dosáhnout úspěchu a motivu vyhnout se neúspěchu. Vztah mezi těmito motivy při setkání s překážkou určuje chování člověka. Při vysoké úrovni ochrany se u člověka vyvine strach z nehody, což znamená, že se může častěji dostat do podobné situace. Člověk, který se bojí neúspěchu, dává přednost malým nebo velmi velkým rizikům, protože neúspěch v tomto případě neohrožuje jeho prestiž.
Nastavení ochranného chování při práci ovlivňují faktory jako vnímané riziko a jeho míra, převažující motivace a dosavadní zkušenosti s neúspěchy v práci.
Postoj k ochrannému chování posiluje situace, kdy lze dosáhnout požadovaného výsledku bez rizika a kdy rizikové chování vede k úrazu.
Bezpečný výsledek rizikového chování oslabuje motivaci vyhnout se selhání.
Výzkum ukázal, že lidé středně a silně orientovaní na úspěch preferují střední míru rizika, zatímco ti, kteří se obávají neúspěchu, preferují extrémy – buď malou, nebo příliš vysokou míru rizika.
Čím vyšší motivace k úspěchu, tím nižší ochota riskovat. Motivace k úspěchu dokonce ovlivňuje naději na úspěch – naděje na úspěch bude mnohem skromnější se silnou motivací k úspěchu.
Motivace vyhnout se neúspěchu je negativní motivací. Člověk s tímto typem motivace cítí potřebu vyhnout se zhroucení, trestu, neúspěchu a při rozjezdu jakéhokoli podnikání se předem bojí, že se něco pokazí a přemýšlí, jak se tomuto hypotetickému selhání vyhnout.
