Věříme, že o silnějším pohlaví víme naprosto vše. Ale je to tak? Uveřejňujeme úryvek z knihy, který vám pomůže alespoň trochu přiblížit řešení takových záhadných mužů.
Vědci stále vědí mnohem více o tom, co přitahuje komáry, než co přitahuje muže.
Americká psycholožka Joyce Brothers
Je opravdu tak dobré být „těžko na dotek“?
Dlouhou dobu se věřilo a mnoho žen si stále myslí, že nejlepší šance na získání mužského srdce jsou ti, kteří jsou „citliví“. Ve skutečnosti však takové ženy většina mužů nemá ráda. Ve společnosti nepřístupné ženy totiž muži neustále zažívají napětí a nepohodlí. A kdo by chtěl čelit odmítnutí (které by mohlo být vnímáno jako ponížení), když je svět plný jiných žen. Samozřejmě jsou muži, pro které je „zakázané ovoce“ tím nejsladším, a budou se ho snažit všemi prostředky „utrhnout“. Ale poté, co si utrhl jedno „zakázané ovoce“ a pochutnal si na něm, bude chtít utrhnout nějaké jiné, neméně „zakázané ovoce“, protože pro takového muže je dosažení cíle důležitější než vlastnit to, čeho bylo dosaženo.
Pokud není příliš dobré být „těžký na dotek“, pak je možná mnohem lepší být ženou, která je snadno dostupná? A to není pravda. Muž, který se snadno zmocní ženy, bude neustále na pochybách: pokud se mu tak ochotně vrhla do náruče, kde je pak záruka, že se nevrhne do náruče jiného muže s nemenší připraveností. Jak ukazují údaje z mnoha studií, ty páry, které začnou intimní život rychle (při druhém nebo třetím setkání), se nejčastěji nevdávají. K tomu, aby měl muž cit lásky a chuť se oženit, to podle psychologů musí přirozeně dozrát. Příliš rychlý nástup do intimního života (byť velkolepý) narušuje zrání citů a tužeb.
Pravda je jako vždy uprostřed mezi dvěma extrémy. Na jedné straně by žena neměla být snadno dostupná a na druhé straně „těžko na dotek“. Psychologové nazvali tyto ženy, pro muže nejatraktivnější, „selektivně dostupné“. To znamená, že se jedná o vybíravou ženu, která otevřeně preferuje jednoho muže, ale pro ostatní je nepřístupná.
Tento závěr potvrzuje experiment, který provedli psychologové z University of Wisconsin v USA. Mužským studentům byly nabídnuty fotografie stejně atraktivních a dokonce podobných žen s dotazníky, ve kterých tyto ženy hodnotily pět (stejných) partnerů. Jeden byl nadšený ze všech pěti, jiný je všechny chladně odmítal a třetí se o čtveřici nijak zvlášť nechválil, ale o pátou měl velký zájem. Studenti ji jednomyslně shledali nejatraktivnější!
Muž může být „svázán“ s dítětem
To je neuvěřitelná hloupost. Ve skutečnosti pouze žena sama může „připoutat“ muže k ženě, pokud použijeme tento termín.
Zrada nebo péče?
Mnoho žen si myslí, že když se podruhé vdají, zrazují své dítě. To samozřejmě není pravda. Každá žena má právo na své soukromí, bez ohledu na to, zda má nebo nemá děti. Pro dítě je navíc i přes tvrzení feministek, že sama žena dokáže děti vychovat naprosto v pohodě, velmi důležité, aby byli stále dva rodiče.
Pokud dítě vychovává jedna matka (a u nás děti po rozvodu zpravidla zůstávají s matkou), velmi pravděpodobně to ovlivní jeho sexuální chování do budoucna. Elena Gorelova, autorka časopisu Family Doctor, k tomu poznamenává: „Chlapci a dívky, kteří doma nemají možnost pozorovat muže a ženu v těsném vzájemném kontaktu, čerpají poznatky z jiných zdrojů. Telenovely, vztahy se sousedy alkoholikmi nebo staršími, sexuálně promiskuitními přáteli – to vše se může nevědomky stát vzorem.
Dívky, které vyrostly v takové rodině, mají velmi mlhavou představu o dospělém muži. Výsledkem je, že nespokojenost svobodné ženy, její křivdy a přesvědčení, že „všichni muži jsou stejní“, se promítají do budoucnosti její dcery. V situaci, kdy má matka jednoho nebo několik „příchozích“ gentlemanů, dívka osvojí přesně tento styl komunikace. A matčino vnímání muže jako „sponzora“ programuje její dceru, aby hledala materiální zisk z kontaktů se silnějším pohlavím. A i když si v budoucnu uvědomí chyby své matky, bude pro ni těžké stát se jinou. Svobodná matka, vychovávající svého syna sama, bezděčně „zkresluje“ jeho genderovou roli. Jednoduše řečeno, chlapec je psychologicky formován podle ženského typu, protože nemá z koho „udělat svůj život“. To se stane, pokud si svého otce vůbec nepamatuje nebo se jeho rodiče rozvedli, když chlapci byly méně než 2-3 roky. Právě takové rodinné příběhy mohou za to, že se „mama’s boys“ objevili.
Vše výše uvedené samozřejmě neznamená, že by si žena měla vzít jen tak někoho, pokud má dítě otce. V některých případech je lepší nemít manžela, než mít například manžela alkoholika. Ale v každém případě je velmi důležité, aby ženy pochopily, že dítě potřebuje oba rodiče. A ženská pseudopéče, která se někdy vyskytuje („Dávám se dítěti úplně. Nemám čas žít osobní život“), vlastně nemá nic společného se skutečnou péčí, protože jejich „péče“ zasahuje do normálního vývoje. dítěte.
Příklad takové péče je uveden v knize „Umění být šťastný“ od psychologa M.E. Litvak: „Jedna matka bránila svému studentskému synovi setkávat se s dívkami. Řekla mu, že hlavní je jeho studium a dívky ho mohou zničit, stejně jako zničily jeho otce. Opravdu hodně cvičil a nechodil s dívkami. Když se mu ale naskytla příležitost přestěhovat se na prestižnější univerzitu, kde bylo vzdělání mnohem lepší, matka tomu tvrdě zabránila, opět jako důvod, že by ho tam ženy zničily. Bez komentáře je jasné, že to poslední, co ji zajímalo, byl osud jejího syna. Jen se bála být sama.”
Jak poznamenávají psychologové, ve většině případů se „sebeobětování“ matek, které se odmítají vdát kvůli (mýtickému) dobru svých dětí, vysvětluje jejich sobeckými zájmy, ať už vědomými, nebo ne.
Je pravda, že „špatný mír je lepší než dobrá hádka“?
Závažnou mylnou představou je zásada, kterou se často řídí mnoho manželských párů: „Špatný mír je lepší než dobrá hádka. Není známo, co je pro dětskou psychiku traumatičtější – rozvod rodičů nebo každodenní skandály dvou blízkých. Psychologové již dávno prokázali, že život dětí v rodině, kde je neustálý skandál, způsobuje dětem obrovské škody, které se jen těžko napravují. Argumentují tím, že dítě, zvláště malé, se nemůže cítit dobře, pokud je jeho matka nešťastná.
Pokud jde o rozvod, psychoanalytici již dávno prokázali, že traumatizující není samotný rozvod, ale pouze jeho nesprávná organizace. A pokud se stane, že se budete rozvádět, tak se snažte, aby váš rozvod nebyl tragédií pro dítě, i když pro vás osobně tragédií je.
Je třeba také chápat, že dítě má právo na úplné informace o tom, co se děje. Falešná lahůdka je zde k ničemu, protože chybějící informace jsou často nahrazeny domněnkami a fantaziemi, které se často ukáží jako mnohem horší než pravda. A neměli byste si myslet, že citlivé dítě pravdu nesnese, jak pak bude snášet samotný rozvod?
Psycholožka Ekaterina Kadieva o tom píše: „Je velmi důležité dětem správně říci o samotné skutečnosti, a zde je třeba přísně dodržovat několik pravidel:
Rozhodnutí o rozvodu je společné rozhodnutí obou rodičů, nikoli svévole jedné ze stran, a to znamená, že neexistuje žádná oběť. Tím se dítě v jeho věku zbavuje zbytečné odpovědnosti za rodiče a touto formulací otázky by si nemělo brát zbytečné a traumatizující povinnosti. Buďte dospělí, převezměte zodpovědnost za své rozhodnutí a nevyžadujte od svého pokladu ŽÁDNOU OBĚT.
Vaše rozhodnutí o rozvodu je konečné a on na tom nemůže NIC změnit. Je nesmírně důležité to dítěti jasně vysvětlit, aby se zbavilo zbytečných iluzí, jejichž zhroucení může vést k nejdramatičtějším následkům.
Dítě pro usmíření rodičů nemusí nic dělat, nic mu do toho není, a co je nesmírně důležité, NEMÁ SE NIC VINY. Je prostě úžasné, kolik dětí věří, že tatínek odešel k jiné tetě, protože se on, dítě, špatně učil ve škole, nevynesl odpadky nebo byl po večerech příliš hlučný. A často se objeví fantazie, že když si začnete dělat domácí úkoly lépe, pak se táta vrátí. Mimochodem, pokud po rozvodu dojde k nějakým změnám v chování vašeho dítěte, a to i podle vašeho názoru pozitivním, je to důvod k konzultaci s psychologem. Možná jen roste, nebo možná tiše, ale velmi trpí.
Rodiče již nejsou manželé, ale stále jsou rodiči a MILUJE SVÉ DÍTĚ jako dříve a oba oba. Proto je nutné okamžitě probrat, jak a kdy bude moci dítě odcházejícího rodiče vidět a žádné manipulace na téma „naučí vás jen špatné věci“ zde nejsou nevhodné. Je jasné, že může být těžké překonat váš urážek a hněv vám rozmazává oči. Ale myslete na své dítě: jak by se mělo cítit, když se svět kolem něj hroutí a nejbližší lidé mu v této situaci způsobují největší utrpení? Komu bude po tomhle věřit? A proč si jsi tak jistý, že ti jako dospělý tuhle urážku neoplatí a v tu nejnečekanější chvíli? Navíc je to prostě nespravedlivé – rozvádíte se vy, ne on, nedokázali jste se spolu konstruktivně dohodnout a není jasné, proč by kvůli tomu měl přijít o milovanou osobu. Další argument ve prospěch omezování pomstychtivých pudů: děti s podobnými zkušenostmi obvykle nemají příliš úspěšný budoucí život, i v dospělosti zůstávají psychicky labilní, závislé a s nízkým sebevědomím. Takový osud pro své dítě nechcete, že? A na závěr se zamyslete nad sebou: nedevalvujte sebe a svou minulost nedůstojným chováním a výroky – vždyť váš bývalý manžel byl kdysi tak dobrý, že mu zplodil dítě.
Rozhodnutí o rozvodu musí rodiče komunikovat společně. Někdy je to k naší velké lítosti nemožné a pak by to měl udělat někdo sám, rozumnější a odpovědnější, v souladu se všemi ostatními pravidly.
Líbí se mužům blondýnky?
– Říká se, že brunetky jsou mnohem temperamentnější než blondýnky.
– Nesmysl! Moje žena byla jak blondýna, tak bruneta a já jsem nezaznamenal žádný rozdíl!Z rozhovoru dvou přátel
Vždy se věřilo, že muži dávají přednost ženám mít blond vlasy. Ale je tomu skutečně tak? Není to tak dávno, co ve Spojených státech amerických proběhl průzkum, který měl zjistit, co muži oceňují na vzhledu žen. Dotazováno bylo 10 000 lidí. Jak se ukazuje, na rozdíl od všeobecného přesvědčení, muži stále milují brunetky, zejména ty s kudrnatými vlasy.
Tento průzkum také odhalil některé další mylné představy o tom, co se mužům líbí na jejich přítelkyních.
Ukazuje se, že zástupci silnějšího pohlaví vůbec nehledají společníky s dokonalými formami. Mnozí se dokonce domnívají, že vzhled není to nejdůležitější. Podle jejich názoru, pokud je žena trochu baculatá, ale příjemná a veselá, je to lepší, než když má úžasnou postavu, ale v životě je nudná. Zajímavé také je, že zhruba polovina dotázaných uvedla, že žena může mít jakoukoliv váhu, hlavní je, že tím netrpí její zdraví.
Mnoho žen se o kosmetiku velmi zajímá a věří, že s její pomocí se stanou atraktivnější. Muži si to však nemyslí. Podle jejich názoru platí, že čím méně make-upu má žena na obličeji, tím lépe. Značná část mužů je pro přirozený vzhled žen (ačkoli mají rádi, když se jejich rty lesknou).
Pro ty, kteří si rádi pěstují dlouhé nehty, je to také špatná zpráva. Drtivá většina mužů dlouhé nehty neakceptuje – je to prý naprosto zbytečné a někdy dokonce znervózňující. Co se týče nehtů nalakovaných červeným lakem, ty působí pozitivně jen na třetinu mužů, pro zbytek však nesou vážný negativní náboj.
Mnoho žen, aby měly krásnou postavu a líbily se mužům, cvičí aerobik, tvarování, cvičební pomůcky atd. Mužům obecně nevadí, když je jejich partnerka štíhlá a v dobré kondici, ale vadí jim, když se jen stará o hýždě a stehna a chodí pětkrát týdně do posilovny. Takže i zde, stejně jako jinde, je třeba umírněnosti.
Muži také vyvrátili myšlenku, že se bojí zaplést s chytrými a cílevědomými kariéristkami. Mnoho lidí potvrdilo, že se jim líbí obchodní ženy. Je dost možné, že se takové ženy americkým mužům líbí, protože díky snaze feministického hnutí a občasnému nepochopení rovnosti ze strany některých politiků se v Americe s pomocí médií vytvořil pozitivní obraz podnikatelky. Nic takového u nás zatím nemáme a dá-li Bůh, ani nebude. Ruští muži by proto podle mého názoru nebyli tak pozitivně naladěni na ženy, pro které je na prvním místě kariéra a především rodina.
Ale vraťme se k notoricky známé lásce mužů k blondýnkám. Při výzkumu švédské psycholožky Angely Ahola (dotazovala tisíce respondentů – mužů i žen) se ukázalo, že dlouhovlasé blondýny jsou nejčastěji vnímány jako osoby s kriminálními sklony, dámy snadné ctnosti. Zkrátka jedinci pochybní ve všech ohledech. Zatímco krátkovlasé brunetky jsou podle většiny respondentů „inteligentní, rezervované a důkladné“.
Výzkum probíhal následovně: na obrazovce se zobrazil portrét „objektu“ (což byly dívky ve věku 20 až 26 let) a účastníci experimentu se snažili určit jeho vnitřní podstatu.
Drtivá většina dotázaných blondýnkám vynesla krutý verdikt: „Nervózní hysterky, povrchní nebo hloupé, neschopné udělat ze slušného mladíka radost ani se stát spolehlivými přáteli se svými vrstevníky.“
Zajímavé je, že ani důchodci nebyli k blondýnkám shovívaví. Ukázalo se, že je v nemocnici raději hlídají krátkovlasí lidé s vlasy jiné barvy než bílé nebo světle zlaté.
Nejzajímavější však není toto, ale skutečnost, že výzkumníci lhali – respondenti, jak se později ukázalo, byli požádáni, aby hodnotili stejné ženy, kterým byla jednoduše změněna barva vlasů pomocí počítače! A jak vědci poznamenávají, zhýralá blondýnka s kuřecím mozkem, „která zřejmě nejednou podstoupila plastickou operaci, aby se omladila“, se opakovaně během experimentu změnila změnou účesu a barvy vlasů v „mladou nadějnou vědkyni, skvělou matka malého chlapce.“ !
Nemluví o svých citech, což znamená, že mě nemiluje
To si někdy myslí ženy, jejichž manželé neradi mluví o pocitech, které prožívají. To však vůbec není důkazem nelásky nebo lásky. Faktem je, že muži jsou do jisté míry „emocionálně negramotní“. Dokážou hodiny analyzovat peripetie fotbalového zápasu nebo minulých parlamentních voleb, ale sféra pocitů je pro ně jakási „tera-incognita“. Věří, že něco, co se nehodí k logickým předpovědím, není předmětem diskuse. Takové pomíjivé pojmy, jako jsou pocity, nejsou oblastí, ve které se muži považují za kompetentní. Požadovat, aby muži mluvili (a hlavně podrobně) o svých pocitech, je proto asi stále zbytečné.
Pokud muž často křičí, je to známka jeho neúcty k ženě
Všechno není zdaleka tak jasné. Emoční sebeovládání se ve školách bohužel neučí. A to, že ženy křičí méně než muži, se vůbec nevysvětluje tím, že si mužů více váží, než oni respektují je. Faktem je, že za křik je „odpovědný“ mužský pohlavní hormon testosteron. Americký vědec Harol Persky z Albert Einstein Medical Center ve Philadelphii dokázal, že míra agresivity člověka závisí na koncentraci tohoto hormonu. Ukázalo se, že u žen se produkuje v množství, které je pouze 10 % mužské hladiny. Je možné, že právě proto je méně pravděpodobné, že „vezmou věci pod krk“, a ne proto, že by se ke svým životním partnerům chovali s velkým respektem.
