Haló Moje maminka zemřela v únoru. Maminka byla dlouho nemocná, nemoc byla progresivní a nevyléčitelná. Poslední 3 roky docházelo k exacerbaci nemoci, maminka měla neustálé silné bolesti, postupně jí povolily ruce a nohy a téměř přestala chodit. Během tohoto období maminka vyžadovala neustálou nepřetržitou péči. Snažil jsem se ze všech sil a věřil, že dělám všechno možné, ale až teď jsem si uvědomil, že jsem tehdy neudělal vše, co bylo nutné. A často jsem se k mámě choval špatně, často jsem ztratil nervy, mohl jsem si dovolit hrubý a drsný přístup k mámě, tohle si nemůžu odpustit. Stav maminky byl tak vážný, že v posledním roce maminka opakovaně říkala, že chce odejít. Ale nerozuměl jsem tomu všemu do té míry, že to bylo nutné. Bylo mi maminky moc líto a brečela jsem, jak to máma těžké, ale aby to maminka neviděla, šla jsem do práce nebo z práce a brečela jsem, snažila se jít do práce později a vrátit se z práce dřív. Ale kvůli takovému fyzickému stresu pro mě jsem se často zhroutil a mohl se chovat špatně k mámě. Jak to měla máma při této nemoci těžké, jak často jsem byl vůči mámě bezduchý, jsem si uvědomil až teď, všechno jsem plně pochopil. A teď nechápu, proč jsem si uvědomil a pochopil plnou závažnost máminy nemoci, všechno své nedůstojné chování až teď, když byla máma pryč? Proč jsem tomu všemu předtím úplně nerozuměl? Hádali jsme se a křičeli, ne vždy potom, ale někdy jsem mámu požádal, aby se na mě neurazila, a máma řekla, že ji to neurazilo. Tolikrát jsem si říkal, že bych se tak neměl chovat, ale pak se to opakovalo a často jsem to byl já, kdo začal ty skandály. Až teď jsem si uvědomil, že to neřekla máma, ale mámina nemoc, a tehdy jsem se urazil a dovolil si nevhodný postoj k mámě. Myslela jsem víc na sebe, byla jsem stále unavená, málo jsem spala, neměla jsem dost jídla a plně jsem si neuvědomovala, jak těžké to pro mámu bylo. Musel jsem myslet ne na sebe, ale na mámu a pochopit, jak strašně těžké a bolestivé to pro mou mámu bylo. A posledních šest měsíců maminčina života bylo pro maminku ze zdravotních důvodů nejtěžších, věřte mi, nejtěžších, objevila se nová nemoc a to byl rozsudek smrti a byla to doba postupného, hrozného úpadku a odchodu maminky . Poté, co máma odešla, stále cítím mámu v sobě, jako bychom se pevně objímaly, jako by máma byla naživu a poblíž.A teprve poté, co máma odešla, jsem plně pochopil, jak vážně byla máma nemocná a jak jsem před mámou vinen. Všichni moji přátelé jen říkají ‘vydrž, buď silná, odchod tvých rodičů je nevyhnutelný, musíš žít dál atd. atd.’ Tak nemotorné a „optimistické“. Nějak nemohou najít žádná jiná slova soucitu, přicházím na to sám. Po maminčině odchodu objednávám památníky a bohoslužby v kostelech a klášterech a snažím se doma modlit, jak nejlépe dovedu. Pocit silné viny před matkou, prázdnoty a neodvolatelnosti. Jak se s takovou vinou vypořádat? Naprosté nepochopení života bez matky. Každý den pochopení, že mámin život skončil, že tohle je navždy, že máma už nikdy nebude existovat, je tak děsivý. Maminku cítím tak moc, hlavně ráno a večer, že tento pocit od sebe dokonce zaháním, vytahuji ho ze sebe, protože je to nesnesitelně bolestivé. Pláču každý den, prosím mámu o odpuštění za minulost, za slzy, za to, že se svým chováním teď už mámu asi nemůžu nechat jít, prosím Pána, aby mi toto chování odpustil, ale stále pláču. Teď mi mé slzy a stav zoufalství ani ne vždy dávají příležitost modlit se za mámu, jakmile začnu a slzy přijdou v krupobití, z nějakého důvodu právě během svých modliteb plně chápu, že máma není žádná víc a nikdy nebude a to je vše – neumím se modlit, a to cítím i pocit viny a přichází stud, že zase mluvím o sobě, hanba, že ani teď nemůžu udělat ani tohle pro maminčinu duši . Nemám s kým prožít svůj smutek a vinu, i přes přítomnost příbuzných a známých. Tohle nikdo nepotřebuje, každý má svůj život, sama prožívám smutek. Před máminou nemocí jsme se s mámou prakticky nikdy nehádaly, někdy kvůli maličkostem, a i tak to bylo velmi vzácné. A když se mámina nemoc zhoršila, tam jsem se naplno projevil. Pochopil jsem, že to bylo pro mámu těžké, ale z nějakého důvodu to pochopení v tu chvíli nebylo tak hluboké, jak by mělo být. Proto jsem často boural. Mohla na mámu křičet, mohla ji urazit, mohla neudělat, co bylo nutné. A je to pravda. Jednoho rána máma řekla, že chce jíst, a já odpověděl, že chci spát. Ano, chápu, že jsem musel v noci vstávat. jedenáctkrát, ale pro mámu to bylo mnohem těžší než pro mě. Možná bych nezvedal telefon, když mi máma volala a požádala mě, abych se vrátil domů, protože nemohla něco udělat, a já, když jsem řekl, že jsem v práci, už možná nebudu odpovídat na máminy hovory, zatímco jsem pochopil, že beze mě by máma neudělá to a čím později přijdu z práce a pomůžu, tím to bude pro mámu fyzicky horší. Byly i jiné situace. V té době se můj život řídil podle plánu: domů-práce-domů. Už v tu chvíli jsem pochopil, že moje chování způsobuje mámě fyzické i psychické trápení a říkal jsem si, že to musím dělat jinak, ale potom jsem to často dělal stejně. Jak si nemohu vzpomenout na máminy slzy a své činy? A teprve teď jsem si uvědomil, že právě teď, když už tam máma není, jsem to všechno plně pochopil. Je asi těžké sdělit vám vše, co se stalo, a rozdíl v mém vnímání stavu mé matky během nemoci a nyní. Nikomu nepřeji takové pochopení a vědomí pocitu viny před zesnulým. Pokud je člověk naživu, pak tím, že vše pochopíte a uvědomíte si, můžete vše změnit. A když už ten člověk odešel, takový pocit viny vám nedovolí ani dýchat.
Generální moderátor Alex71
Zprávy: 13265 Registrovaný: 17. prosince 2013, 13:20 Pohlaví: manžel. Účel být na fóru*: Chci pomoci těm, kteří uvažují o sebevraždě Kde: RF
Dobrý den, jmenuji se Lena a je mi 36 let. Moje matka zemřela před 1,5 rokem na mrtvici, bylo jí 58 let. Celou tu dobu žiju s pocitem viny a depresemi po její smrti, protože se cítím vinen. Faktem je, že vše začalo 2 roky před její smrtí, kdy jsem začal žít s mužem, kterého prostě nijak neakceptovala a dalo by se říci, že ho nenáviděla. Ptala se mě, dokonce mě prosila, abych od něj odešla, na chvíli jsme se s ním rozešli a pak se dali zase dohromady. Zdá se mi, že jsem ji ranila já. Poslední dobou prožívám hrozné deprese, nechce se mi žít, mám v duši pocit viny. Moje matka se objevuje v mých snech a nadává mi za něj, že s ním žiju. Chci zemřít. Chci vidět svou matku. Chápu, že její smrt byla způsobena nemocí, protože byla hypertenzní a trpěla vysokou hladinou cukru v krvi, nadváhou, kouřením a rizikovou prací. Ale vznesl jsem to. Je to moje chyba. Už mě nebaví žít s tímto pocitem.
Dostal jsem 8 tipů od psychologů
Chirková Ella Viktorovna
Chirková Ella Viktorovna
Ahoj Eleno. Velmi s tebou soucítím, protože jsi ztratil milovanou osobu, a protože žiješ s tak těžkým pocitem. Obecně platí, že pocit viny je vždy vnucený pocit zvenčí a zřejmě byl úspěšně vnucován i vám, a možná dlouho před smrtí vaší matky. Vyjmenovala jste téměř celý soubor faktorů, které přispívají k vážným zdravotním komplikacím, a přesto si nechcete připustit, že stále bylo povinností vaší matky sledovat její zdraví a životní styl.
Ve vašem případě samozřejmě potřebujete terapii. Vyberte si psychologa, kterému můžete věřit. Všechno nejlepší. Ella.
Zkušenost 39 let
Zkušenost 39 let
Vždy se cítíme provinile před našimi zesnulými rodiči.
Za to, že nejsem milován. že nezazněla důležitá slova. Neudělal. neměl čas.
A přesto byste neměli přebírat Boží odpovědnost.
Bez Jeho vědomí nikdo neopustí tento život.
Váš pocit viny není dobrý pro vás ani pro vaše blízké.
Můžete dokonce říci, že na sebe berete velkou zodpovědnost, až příliš.
Myslím, že v jiných aspektech života nerozumíte všemu a váš vztah k životu je třeba pečlivě zvážit.
M.b., a to i ve změně.
Tento druh práce vám pomůže vyrovnat se se smutkem a vyjít na světlo.
Na světlo tohoto života.
Rozhodněte se pro tento druh práce –
Dobrý den, Eleno! Psychologickou pomoc opravdu potřebujete – v DIALOGU si proto psychologa vyberte a kontaktujte osobně.
Děti, když jsou malé, jsou závislé na svých rodičích a potřebují nejen lásku, péči, pozornost a péči, ale jsou závislé i finančně. A jak rostou, stávají se dospělými a dokážou se spolehnout sami na sebe, sami si vydělávat peníze a budovat si život po svém, včetně výběru partnera podle vlastního uvážení. A zde je důležité oddělit své vlastní od někoho jiného, vnuceného zvenčí vaší vlastní volbě a preferencích. Vaše matka, stejně jako kdokoli jiný, má samozřejmě také vlastní volbu – zapojit se do svého života: starat se o sebe, nebo být zahrnuta do vztahů druhých – bez jejich přání, a pak mluvíme o porušování hranice nebo pronikání hranic jiný. A pak nemluvíme o skutečné vině, ale o vině domnělé nebo nějaké jiné. To je něco, co musíte vyřešit společně s psychologem, abyste s sebou nenesli něco, co vám nepatří, ale rozhodně vám ničí život! Kontaktujte nás.
S pozdravem Ludmila K.
Zkušenost 22 let
Zkušenost 22 let
Dobrý den, Eleno! Co přesně si myslíš, že jsi udělal své matce? Protože si vybrali muže, který nebyl podle jejího vkusu, ale podle vašeho? Protože nesouhlasili s tím, že se s ním pod jejím nátlakem rozejdou? Opravdu si myslíš, že jsi měl při výběru sexuálního partnera spoléhat na názor své matky? Rozhodně nenesete odpovědnost za to, jak vaše matka žila: jak se chovala ke svému zdraví, k životu, ke svým pocitům atd. Doporučuji se osobně poradit s psychologem. Jsem připraven být pro vás užitečný. Taťána.
Kaydarová Asel Abdu-Alievna
Kaydarová Asel Abdu-Alievna
Dobrý den, Eleno! Je normální, že se cítíte provinile kvůli své matce. Tento pocit v pozůstalém vzniká vždy, zdá se mu, že se za svého života k zesnulému choval špatně, neposlouchal, nevěnoval dostatečnou pozornost, nic neřekl. Tento stav má dokonce název – syndrom přežití. Pokud vaše matka kouřila a měla vysoký krevní tlak a navíc cukrovku, která postihuje především cévy, pak tyto důvody byly mnohem významnější pro to, co se jí stalo. A vy nemůžete být odpovědní za její zdraví, ani za její život a hlavně za její smrt. Vy nejste Bůh. Musíte se propracovat přes trauma ze ztráty. Vaše deprese a pocity viny mají totiž velmi negativní dopad na vaše zdraví. Tomu ale můžete odolat a začít žít plnohodnotný život. 1,5 roku je dobré období pro začátek nového života. Normálně se smutek ze ztráty prožívá rok až rok a půl. A pokud jste se z tohoto stavu stále nedostali, potřebujete pomoc psychologa. Vyberte si psychologa a začněte pracovat. Budeš se cítit lépe. Hodně štěstí!
Miroshničenko Larisa Vladimirovna
Miroshničenko Larisa Vladimirovna
Ahoj Eleno. Tolik jsi chtěla, aby tvoje matka souhlasila s tvou volbou, aby se smířila s tím, že jsi si vybrala tohoto muže a byla s ním dál. Aby ti odpustila, že jsi ji neposlouchal. A teď ji nemůžu přesvědčit, nemůžu jí nic vysvětlit. A maminka ti tak moc chybí, cítíš za ní zodpovědnost a zdá se, že jsi mohl ovlivnit, co se stalo. Je to smutné, ale tváří v tvář smrti jsme opravdu bezmocní a pokud je někomu souzeno odejít, odejde, bez ohledu na úsilí, připojené nebo nepřipojené ostatními. Váš vztah s tímto mužem jí samozřejmě na radosti ze života nepřidal, ale s jejími diagnózami už dlouho žádnou radost ze života neměla a nezáviselo to na vás. Ale to pochází z mozku. Ale ze srdce existuje iluze, že kdybyste byla hodná dcera a nezlobila svou matku, vaše matka by stejně zemřela, ale pak byste jako byste s tím neměli nic společného. Ale to se nedá nezapojujte se do života ani smrti svých blízkých. Pořád je tu pocit angažovanosti a možnosti ovlivňovat dění. A v případě smrti může být tento pocit silnější, než ve skutečnosti je. Protože je těžké a děsivé přiznat svou bezmoc před smrtí a neschopnost ovlivnit smrt svých blízkých nebo svou vlastní. A vy čelíte skutečnosti, že život vaší matky skončil – zrnko písku. Zrnko písku, které si myslí, že je obří písečná duna. A proto máte tyto sny – z bezmoci a z melancholie, ze strachu, z iluze, že jste mohli udělat víc a lépe, než jste udělali. A to vše se skrývá pod rouškou viny. Se všemi těmi pocity jsi byl příliš dlouho sám, je to opravdu vyčerpávající. Příliš dlouho opravdu potřebujete pomoc profesionála, abyste měli sílu s tím něco udělat.
S pozdravem Larisa
Biržanova Zhanat Amantaevna
Biržanova Zhanat Amantaevna
Vždy je těžké cítit se provinile. Únava z pocitů viny je signálem těla, že psychika je přetížená.
Myslíte si, že by vaše matka upřímně chtěla, abyste se cítil provinile? Nebo by byla stále ráda, že tě vidí svobodného, usměvavého a šťastného?
