Bez ohledu na to, jak staré jsou, 18, 25 nebo dokonce 40, děti zůstávají pro své rodiče dětmi. Tak to příroda zamýšlela a není z toho úniku, ale povaha vztahu se musí v průběhu let měnit. Ne všechny rodiny se však podaří přestavět, některé si nadále hrají na „matku s dcerou“ podle starých pravidel. Mnoho rodičů jen těžko pouští své milované děti do dospělosti, a to u dětí oprávněně vyvolává agresivitu. Jak se tomu vyhnout?
Abychom parafrázovali rčení o malých a velkých dětech, můžeme říci, že čím je dítě starší, tím se před jeho rodiči vynořují vážnější a do jisté míry i filozofické otázky. Jak „přeformátovat“ svůj postoj k dítěti, které už dávno není dítětem v obecně přijímaném slova smyslu? Kde jsou hranice intervence? Jak udržovat vztahy s dospělými dětmi? Jak odstranit odrostlého potomka z vlastního krku? Zkusme na to přijít.
Potřebuji finančně pomoci?
Mnoho rodičů nadále finančně podporuje své dnes již dospělé děti, dokud se nepostaví na nohy. Jejich touha je pochopitelná: dnes musí mladí lidé začínat svou kariéru na málo placených stážích a finanční pomoc jim přijde velmi vhod. Často to ale vede k opačnému výsledku – dospělé děti se nikdy nenaučí dovednosti, jak se s obtížemi vypořádat samy.
„Pokud chcete dítě motivovat k vydělávání peněz, nemusíte mu pomáhat, nechte ho hledat příležitosti,“ radí rodinná psycholožka Anna Varga v knize „Systemická rodinná psychoterapie“. “Rodiče, kteří chtějí připojit dítě, podporují závislost a pomáhají s penězi.”
Co by ale měl dělat milující rodič, který si nemůže najít místo pro sebe a bojí se o své dítě? „Samozřejmě se nemůžeme přestat starat o to, co naše děti dělají, jak žijí, jak vychovávají naše vnoučata, jak se rozdělují finance,“ říká psycholožka Svetlana Kartinina. “Ale dělat si starosti je jedna věc, ale převzít odpovědnost za své činy a činy je věc druhá.” Vzpomeňte si, jak dítě udělalo první krůčky, jak upadlo a narazilo na první rány. Ať teď udělá to samé.
Osobní život – je lepší (ne)zasahovat?
Dnes mnoho mladých lidí se zakládáním rodin nijak nespěchá. Někteří si pečlivě vybírají vhodného partnera, jiní tento krok odkládají při budování kariéry nebo při snaze pochopit sami sebe. Tato situace nevyhnutelně vyvolává obavy rodičů. „Moje dceři je 21 let a stále nemá žádný osobní život. Navíc o to neusiluje,“ stěžuje si 45letá Eleanor. A 54letá Světlana si stěžuje, že její dcera „má mnoho obdivovatelů, ale u každého nachází nějaké nedostatky a věří, že neexistují žádní hodní, nebude se vdávat“.
„Starost je pochopitelná, ale zájem o vztahy by se měl probudit sám od sebe a ne proto, že to chcete,“ komentuje takové situace jungiánská analytička Larisa Kharlanova.
Někteří rodiče jsou zvyklí své děti ve všem kontrolovat. Nejprve se to projevuje kontrolou domácích úkolů a psaním esejí pro dítě a poté snahou zlepšit jeho osobní život výběrem vhodného partnera. Je důležité, aby se syn nebo dcera již v dětství naučili nést odpovědnost za své vlastní činy, jinak nikdy nebudou moci skutečně dospět.
Rozchod probíhá jen zřídka bezbolestně, častěji je provázen hádkami a nedorozuměními. Stává se, že rodiče přijdou k psychologovi a začnou si stěžovat na agresivitu a hrubost ze strany svých dospělých dětí. „Gratuluji jim: konečně jejich chlapec nebo dívka dospívají a jsou zasvěceni do dospělosti,“ říká psychoterapeut Ilja Suslov.
Když ti děti sedí na krku
Zatímco někteří rodiče se snaží dospělé děti kontrolovat a starat se o ně, jiní se potýkají s opačným problémem: dítě s dospíváním nespěchá a jejich péči považuje za samozřejmost. Rád žije v domě svých rodičů, kde je vždy jídlo v lednici, někdo mu pere prádlo a platí účty.
„Mnoho mladých lidí vidí rodinu jednoduše jako základnu, odrazový můstek, málo přemýšlejí o svém místě v této jednotce společnosti a o svém dílu odpovědnosti za ni, zvláště pokud opravdu nejsou zvyklí být za něco zodpovědní,“ píší. Jill Hines a Alison Baverstock v knize “Vaše dospělé děti”. Rodiče si stěžují na nezodpovědnost dítěte, neochotu nejen si organizovat svůj život, ale i dělat některé domácí práce. Cítí se ve slepé uličce: jakmile přestanou uklízet po dospělém synovi nebo dceři, byt se okamžitě utopí v chaosu.
V každém mezilidském vztahu existuje mluvená nebo tichá dohoda: „Ty mi dáš, já dám tobě. To říkají psychologové. Toto nepsané pravidlo platí i pro vztah rodičů a dětí. Dobře, ale co rodičovský, dětský/synovský dluh? Měly by ji děti platit jen tehdy, když byli rodiče „hodní“? A pokud nebyly ideální, ukazuje se, že není potřeba dluh splácet.
Jak pochopit, že tělu chybí kolagen: známky nedostatku glykoproteinu
Mateřská láska: pupeční šňůra zůstává navždy
Říká se, že když žena porodí dítě, pupeční šňůra nikam nezmizí (i když ve skutečnosti je podle očekávání přestřižena). Smyslem tohoto tvrzení je, že matka vždy, po celý svůj život, cítí spojení s dítětem, cítí, co se s ním děje. Dítě je přece část jejího těla, která se prostě oddělila a žije si svým vlastním životem. Jeho matka ho nikdy nepřestane milovat (samozřejmě, teď mluvíme o normálních matkách).
Děti ale dospívají a začínají žít samostatně, zakládají si vlastní rodiny a děti. A máma mizí do pozadí. Potřebuje ale dceřinou a synovskou lásku, teplo, pozornost, teď ji potřebuje ještě víc než dřív. Cítí potřebu komunikovat se svými dětmi, aby přicházely, volaly, psaly dopisy. Chce, aby s ní sdíleli události, které se dějí v jejich životě, radosti i problémy, úspěchy i neúspěchy. Pokud se tak nestane a děti se odstěhují, matka trpí. Možná to neříká, ale je to pravda.
To vše platí nejen pro matku, ale i pro otce. Ale maminky se tím spíše obávají. Otcové tuto situaci tolerují klidněji a přijímají ji takovou, jaká je.
Dospělé děti a rodiče: vztahové modely
Mezi zralými dětmi a jejich rodiči existují tři typy vztahů. Všechny z nich nelze nazvat harmonickými. Zde jsou.
Jsou tatínkové a maminky, kterým není nikdy všeho dost. I když se o ně potomci starají a pomáhají jim, předci jsou nespokojeni s tím, co dostávají a chtějí něco víc. Ať už děti dělají cokoli, rodiče jim za to neděkují, ale naopak vyjadřují stížnosti. Proč je například navštívili dnes a ne včera, protože slíbili, že přijdou den předtím? Proč jim koupili lístky do předměstského penzionu, protože chtěli do Turecka? Taková nespokojenost se projevuje neustále. Nyní se zamysleme: pokud dospělé děti neustále slyší kritiku na ně, budou chtít pro své rodiče něco udělat, nebo bude jejich jedinou myšlenkou touha se od nich izolovat?
Některé maminky a tatínkové jdou do druhého extrému – vzdají se všeho. Ať už děti nabídnou jakoukoli pomoc, předci vždy říkají, že nic nepotřebují. Když jim jsou nabídnuty peníze, říkají: “Ne, ne, utrácejte je za sebe, nic nepotřebujeme!” Máma a táta jsou připraveni se ve všem omezit, místo toho finančně pomáhají synovi nebo dceři, ačkoli jsou zcela nezávislí. Pokud to bude pokračovat neustále, po čase dcera a syn považují tento stav za samozřejmost a věří, že máma a táta opravdu nic nepotřebují.
Existuje i jiný typ vztahu. Dospělé děti zde raději zapomínají na existenci svých rodičů, neboť je obviňují ze svých problémů, neúspěchů v osudu i osobním životě. Ne vždy se ale jejich rodiče ke svým dětem chovali špatně, týrali je nebo je dokonce opouštěli. Ne, mohli být úplně normální matkou a otcem, i když se samozřejmě jako všichni živí lidé mohli dopustit výchovných chyb.
Dospělé děti: z hnízda do velkého života
Jak děti vyrostou, začnou žít samostatně, a to je normální. Musí se stát autonomními jedinci, naplnit svůj životní program a osvědčit se. Jinak se jejich život nedá nazvat plným. Některé matky a otcové jim v tom ale vytvářejí překážky. Snaží se neustále zasahovat do jejich životů, odsuzovat jejich volby, kritizovat jejich rozhodnutí (o tom si povíme více níže). Tím trpí děti.
Faktem je, že vztahy s rodiči jsou v životě každého člověka velmi důležité. Jsou to první lidé, které vidíme, když přicházejí na svět. Dávají nám model světa, rodiny, vztahů mezi lidmi. A tento model nevědomě následujeme.
Bez ohledu na to, jací jsou matka a otec (se všemi jejich nedostatky), musíme se je naučit přijímat takové, jací jsou, odpouštět jim nedostatky a oceňovat jejich přednosti. Udělali to nejlepší, co mohli, vzhledem k úrovni jejich tehdejšího porozumění.
Matka a dcera: jaké jsou důvody nedorozumění?
Obzvláště těžký může být vztah mezi dospělou dcerou a její matkou. Při vší lásce k sobě tyto dvě ženy – stará a mladá – často nemohou najít společnou řeč. Jedna žena uvedla, že žije se svým milovaným mužem v civilním manželství. Všechno je s ní v pořádku, jediné, co ji rozčiluje, je vztah s matkou. Uráží ji, že jí dcera málokdy volá a málokdy ji navštěvuje. Maminka vyčítá své dceři, že se s ní nepodělila o detaily svého života.
Dcera říká, že se od matky odstěhovala z prostého důvodu: matka ji neustále kritizuje. Buď se jí nelíbí nové šaty dcery, pak špatně připravila polévku, pak dělá špatnou věc (dcera se přihlásila na kurz malování na textil), pak se tak nechová k manželovi ze zákona , atd. Máma se chová, jako by lépe věděla, jak má její dcera žít: jak se oblékat, vařit, jaké kurzy navštěvovat atd. A její dcera chce žít bez rad zvenčí a dělat, co považuje za nutné. Proto má stále více touhu omezit komunikaci s matkou. Moje dcera se cítí provinile, bez duše a má z toho obavy. Ale nemůže si pomoct. Ráda by situaci napravila, ale nevidí cestu.
Jak moudře budovat vztahy s dospělými dětmi
Jednou z největších chyb rodičů je, že si myslí, že jim jejich děti něco dluží. Říkají, že je vychovali rodiče, věnovali tomu čas a úsilí, a tak jim to teď děti dluží. Ale abych byl upřímný, děti ve skutečnosti svým rodičům nic nedluží. Nakonec to nebyli oni, kdo se rozhodl přijít na tento svět, chtěli to sami rodiče. Hovořit o „nesplaceném dluhu“ je proto neetické.
Další věc je, že péče o své rodiče a vřelé city k nim je normální lidský projev. Dluh je chladné slovo (jako: „Nechci, ale musím“). Láska k rodičům je ale úplně jiná, je to živé hnutí duše.
Aby se vztahy budovaly příznivě, musí si rodiče pamatovat pravidla chování s dospělými, samostatnými dětmi. Za žádných okolností je nesmíte poučovat ani ovládat, povede to pouze k jejich odcizení. Musíme respektovat volbu našich dětí a umožnit jim žít vlastní život (i když se jejich rodičům jejich volba nelíbí). Nesmíte zasahovat, ale prostě tam být a být připraveni pomoci.
Dospělí potomci by ale měli brát ohled i na potřeby maminky a tatínka. Koneckonců, nepotřebují tolik. Touží po pozornosti, chtějí, aby jim děti volaly, zajímaly se o jejich životy a vyprávěly jim o tom svém. To je důležité nejen pro udržení kontaktů, ale také jako příklad pro nové generace rodiny.
Psychologové se domnívají, že existuje jeden vzorec. Lidé, kteří považovali matku a otce za přítěž a překážku, se ve stáří stanou přítěží a překážkou svým dospělým dětem. Ale děti, které se k nim chovaly s láskou, vřelostí a péčí, dostanou ve stáří stejnou lásku od svých vlastních dětí. Rodinné vzorce chování se opakují.
Obecně, aby se rodiče necítili nepotřební a osamělí, potřebují hledat svůj vlastní smysl života, být autonomní na svých dětech. Existuje mnoho zajímavých činností, které mohou naplnit váš život. Tento:
- Internet,
- komunikace na sociálních sítích,
- sport a fitness,
- fotografická činnost,
- procházky, výlety, exkurze,
- komunikace s přáteli,
- vzrušující koníček atd.
Člověk sám může naplnit svůj život smyslem, nikdo to za něj neudělá. Důležitý je zde vnitřní postoj, potřeba, touha. Je třeba zkoušet různé aktivity a najít takové, které vám přinášejí radost.
