Vznik a vývoj různých druhů lidské činnosti je složitý a zdlouhavý proces. Existují tři typy činností, které se navzájem geneticky nahrazují a koexistují po celý život člověka: hra, učení a práce. Liší se konečnými výsledky (produktem činnosti), organizací a charakteristikou motivace.
Hra – forma lidské činnosti v podmíněných situacích, zaměřená na obnovení a asimilaci sociálních zkušeností, fixovaných v společensky pevných způsobech provádění objektivních akcí. Existuje několik typů her (obr. 12).
V životě se často vyskytují smíšené typy her: hraní rolí podle předmětu, hraní rolí s dějem, hry založené na zápletkách s pravidly atd.
Hry jsou často zábavního charakteru a slouží k relaxaci. Někdy hry slouží jako prostředek k symbolickému uvolnění napětí, které vzniklo pod vlivem skutečných potřeb člověka, které nedokáže jinak oslabit.
Rýže. 7.12. Typy her
Existuje několik typů her: individuální a skupinové, předmět a zápletka, hraní rolí a hry s pravidly. Jednotlivé hry představují typ činnosti, kdy je do hry zapojena jedna osoba, skupina – zahrnují několik jedinců. Předmětové hry spojené se zahrnutím jakýchkoliv předmětů do herní činnosti člověka. Příběhové hry rozvinout podle určitého scénáře a reprodukovat jej v základních detailech. hraní rolí dovolit lidské chování omezené na určitou roli, kterou ve hře přebírá. Konečně, hry s pravidly jsou upraveny určitým systémem pravidel chování pro jejich účastníky. V životě se často vyskytují smíšené typy her: hraní rolí podle předmětu, hraní rolí s dějem, hry založené na zápletkách s pravidly atd. Vztahy, které se mezi lidmi ve hře vyvíjejí, jsou zpravidla umělé v tom smyslu, že jejich okolí není bráno vážně a nejsou základem pro vyvozování závěrů o člověku. Herní chování a herní vztahy mají malý vliv na skutečné vztahy mezi lidmi, alespoň mezi dospělými.
Hry však mají v životě lidí velký význam. Pro děti mají hry především vývojovou hodnotu a dospělým slouží jako prostředek komunikace a relaxace.
Výuka je druh činnosti, jejímž účelem je získání znalostí, dovedností a schopností osobou.
Hlavním cílem učení je příprava na budoucí samostatnou práci a hlavním prostředkem je zvládnutí zobecněných výsledků toho, co bylo vytvořeno předchozí prací. Výuka se skládá z následujících složek:
asimilace informací o vlastnostech okolních předmětů a jevů (znalosti);
zvládnutí technik a operací, z nichž se formují hlavní typy činností (dovedností);
osvojení způsobů využití informací pro správný výběr technik a operací v souladu s cíli a podmínkami činnosti (dovedností).
Výuku lze organizovat a provádět ve speciálních vzdělávacích institucích. Může být neorganizovaný a může se vyskytovat po cestě, při jiných typech činností jako jejich vedlejší produkt, dodatečný výsledek.
Historicky je primárním typem lidské činnosti práce. Práce jako celek není psychologická, ale sociální kategorie. Předmětem psychologického studia není práce jako celek, ale pouze psychologické složky pracovní činnosti.
Práce – jedná se o činnost zaměřenou na vytvoření společensky užitečného produktu, který uspokojuje materiální nebo duchovní potřeby lidí.
Práce vedená v souladu se záměrem vytvořit určitý výsledek je přitom hlavním způsobem formování osobnosti. V pracovním procesu se nejen rodí ten či onen produkt pracovní činnosti subjektu, ale formuje se subjekt sám. V práci je důležitá nejen její technika, ale také postoj člověka k práci. Obsahuje hlavní motivy lidské pracovní činnosti. Tento subjektivní postoj k práci je dán naléhavými potřebami člověka. Pracovat znamená vyjadřovat se v činnosti. V práci se promítají všechny aspekty projevu osobnosti. Každý typ práce má svou více či méně složitou techniku, kterou je třeba zvládnout. Znalosti a dovednosti proto v práci vždy hrají určitou roli. Bez znalostí a dovedností není práce možná. Lidská činnost je komplexní a rozmanitý fenomén. Na provádění činností se podílejí všechny složky hierarchické struktury člověka: fyziologické, mentální a sociální.
Hovoří-li se o vývoji lidské činnosti, mají na mysli následující aspekty její postupné proměny:
1. Fylogenetický vývoj systému lidské činnosti.
2. Začlenění člověka do různých typů činností v procesu jeho individuálního rozvoje (ontogeneze).
3. Změny, ke kterým dochází v rámci jednotlivých činností při jejich vývoji.
4. Diferenciace činností, v jejímž procesu se z některých činností rodí další v důsledku izolace a přeměny jednotlivých jednání v samostatné druhy činností.
Fylogenetická proměna systému lidských činností se v podstatě kryje s historií socioekonomického vývoje lidstva. Integrace a diferenciace sociálních struktur byla doprovázena vznikem nových typů aktivit mezi lidmi. Totéž se stalo s růstem ekonomiky, rozvojem spolupráce a dělby práce. Lidé nových generací, kteří se připojili k životu své současné společnosti, asimilovali a rozvíjeli ty druhy činností, které jsou pro tuto společnost charakteristické.
Tento proces integrace rostoucího jedince do stávajícího systému činností se nazývá socializace, a jeho postupná realizace zahrnuje postupné zapojování dítěte do komunikace, hry, učení a práce – těch čtyř hlavních typů činností, které byly stručně popsány výše. Kromě toho se každý z těchto typů činností nejprve naučí ve své nejzákladnější formě a poté se stává složitějším a zdokonaleným. Komunikace dospělého s lidmi kolem něj se nepodobá komunikaci miminka nebo žáka základní školy o nic víc než pracovní činnost dospělých dětské hře.