Psychologické poradenství. Nejběžnější typ činnosti praktického psychologa – poradenství – se využívá v různých sférách života a profesní činnosti lidí: ve výuce, průmyslové výrobě, podnikání, zdravotních problémech atd.
Hlavním prostředkem poradenství je určitým způsobem strukturovaný rozhovor. Během konzultačního procesu poskytuje psychologickou pomoc praktický psycholog, který klientovi pomáhá podívat se z různých úhlů na obtíže, s nimiž se setkal, a na způsoby jednání v situaci, které čelí. Psycholog pomáhá člověku překonat psychické bariéry a povzbuzuje ho, aby v sobě rozvinul určité vlastnosti.
Účelem psychologického poradenství je pomoci lidem dosáhnout pocitu pohody, zmírnit stres, vyřešit životní krize, zvýšit
jejich schopnost najít cestu z obtížných situací a sama se rozhodovat. Psychologické konzultace jsou vyhledávány v případech mezilidských konfliktů, zejména manželských, sexuálních a také ve vztazích s dětmi. Psychologické konzultace mohou být vedeny k problémům výroby, problémům psychologie řízení, vztahům mezi lidmi ve sféře veřejného života.
Poradenští psychologové pracují s jednotlivci, páry, rodinami i skupinami. Konzultace mohou být individuální nebo skupinové.
Skupinové poradenství lze provádět s rodinou, pracovní skupinou nebo skupinou lidí, kteří spolu nejsou v běžném životě propojeni, ale mají společné problémy. Nejčastějšími možnostmi práce ve skupinovém poradenství může být rodinné poradenství, práce na řešení interpersonálních konfliktů a problémových situací v týmech. K řešení mezilidských konfliktů v pracovních či jiných skupinách lze využít tzv. mediační konzultace, kdy psycholog působí jako mediátor při jednání.
Linky důvěry se v posledních desetiletích značně rozšířily jako forma anonymní psychologické pomoci a poradenství. Konzultace přes infolinku zajišťuje rychlost komunikace, anonymitu as tím spojenou zvláštní důvěru. Telefonické poradenství dává klientovi možnost kontaktu odkudkoliv, v pro něj výhodnou dobu.
Při telefonické konzultaci se předplatiteli někdy psycholog jeví jako kompetentnější, citlivější a schopnější pomoci, než by mohl být osobně. To zvyšuje efektivitu psychologické interakce
V Psychologické encyklopedii, editoval B.D. Karvasarsky psychologické poradenství definuje jako „odbornou pomoc pacientovi při hledání řešení problémových situací“, kdy pacienty „mohou být zdraví i nemocní lidé s problémy existenční krize, mezilidských konfliktů, rodinných potíží nebo profesních rozhodnutí“. Ve slovníku Petrovského A.V., Yaroshevsky M.G. – jako jeden z druhů psychologické pomoci „v situacích překonávání různých druhů psychických potíží“. Nelson-Jones nahlíží na poradenství jako na psychologický proces, protože podle jeho názoru se všechny poradenské přístupy zaměřují na „změnu pocitů, myšlenek a jednání lidí tak, aby mohli žít efektivněji“ [11]. Ve druhém vydání slovníku praktikujícího psychologa, editovaného Golovinem S.Yu. psychologické poradenství je definováno jako „forma poskytování praktické psychologické pomoci ve formě rad a doporučení na základě předběžného studia problémů, které se týkají klientů a jejich vztahů s lidmi v jejich okolí“.
Cíle a záměry psychologického poradenství lze definovat různými způsoby v závislosti na přístupu k psychologickému poradenství, v rámci kterého preferujeme práci.
Poradenství jako hlavní typ psychologické praxe má následující cíle:
1. Poskytování rychlé pomoci klientovi při řešení jeho problémů.
2. Poskytování pomoci klientovi při řešení těch záležitostí, se kterými by si bez vnějších zásahů, bez přímé a neustálé účasti psychologa na jeho záležitostech, mohl snadno poradit sám, tzn. tam, kde zpravidla nejsou potřeba speciální odborné psychologické znalosti a jsou zapotřebí pouze obecné, každodenní rady založené na zdravém rozumu.
3. Poskytování dočasné pomoci klientovi, který skutečně potřebuje dlouhodobé, víceméně neustálé psychoterapeutické působení, ale z toho či onoho důvodu s ním v danou chvíli není schopen počítat. Psychologické poradenství je v tomto případě využíváno jako prostředek k poskytování průběžné, rychlé pomoci klientovi, omezení progresivního rozvoje negativních procesů, prevence dalších komplikací problému, kterému klient čelí. To může být například velmi neočekávaný výskyt stavu deprese u klienta.
4. Když klient již správně pochopil svůj problém a je v zásadě připraven jej začít řešit sám, ale stále o něčem pochybuje, není si zcela jistý, že má pravdu. V procesu psychologického poradenství pak klient, komunikující s konzultujícím psychologem, od něj dostává potřebnou odbornou i morální podporu a to mu dodává sebevědomí.
5. Poskytování pomoci klientovi v případech, kdy nemá jinou možnost než přijímat rady. V tomto případě musí psycholog při provádění psychologického poradenství klientovi objasnit, že skutečně potřebuje důkladnější, dosti dlouhodobou psychokorekční nebo psychoterapeutickou pomoc.
6. Kdy psychologické poradenství není využíváno namísto jiných metod poskytování psychologické pomoci klientovi, ale společně s nimi, navíc k nim, s očekáváním, že nejen psycholog, ale i klient sám se vypořádá s problémem, který vznikla.
7. V případech, kdy psycholog-konzultant nemá hotové řešení, jelikož je situace mimo jeho kompetenci, musí klientovi poskytnout alespoň nějakou pomoc, byť minimální a ne dostatečně efektivní.
Ve všech těchto a dalších podobných případech řeší psychologické poradenství tyto hlavní úkoly:
1. Objasnění (objasnění) problému, kterému klient čelí.
2. Informování klienta o podstatě problému, se kterým se setkal, o skutečné míře jeho závažnosti. (Problematické informace pro klienta.)
3. Prostudujte osobnost klienta psychologem-konzultantem s cílem zjistit, zda se klient dokáže samostatně vyrovnat se vzniklým problémem.
4. Jasně formulovat rady a doporučení klientovi, jak nejlépe vyřešit jeho problém.
5. Poskytování průběžné pomoci klientovi formou dalších praktických rad nabízených v době, kdy již svůj problém začal řešit.
6. Naučit klienta, jak nejlépe předcházet vzniku podobných problémů v budoucnu (úkolem psychoprofylaxe).
7. Předat klientovi psychologem poradcem elementární, životně důležité psychologické znalosti a dovednosti, jejichž rozvíjení a správné použití je možné samotným klientem bez speciální psychologické přípravy. (Psychologické a vzdělávací informace pro klienta.)
Líbil se vám článek? Přidejte si ji do záložek (CTRL+D) a nezapomeňte ji sdílet se svými přáteli:
Skutečně existující formy a prvky poradenství jsou mnohem starší než „vědecká“ existence psychologie. Lidé, kteří shromažďují psychické zkušenosti, se od nepaměti stávají jedinečnými zdroji psychologických poradenských „služeb“, tzn. neformální psychologové. Potíže, které lidé zažívali, se neomezovaly pouze na zdravotní problémy, takže repertoár psychologických služeb byl poměrně široký. Všemožní léčitelé, čarodějové a šamani prováděli své psychologické předpovědi a předpovědi, vysvětlovali různé události a nabízeli řešení a východiska z obtížných situací potřebným. Vynikajícím příkladem psychologické pomoci je náboženské vyznání věřícího duchovnímu.
Vývoj poradenských služeb úzce souvisí s rozvojem psychoterapie. Využití psychologických metod při léčbě různých typů onemocnění postupně posílilo pozici psychoterapie, čímž ji vyňalo z „křídla“ medicíny. Počátek nelékařské psychoterapie se shodoval se vznikem na počátku XNUMX. století. první psychologické a psychoterapeutické školy a především psychoanalýza. Skutečně revoluční pak bylo poznání, že příčiny mnoha nemocí obecně leží za hranicemi medicíny a lze je překonat čistě psychologickými metodami. Jestliže tedy zpočátku byla psychoterapie výsadou lékařů, pak na počátku XNUMX. stol. Postupně se k nim přidávají psychologové a pracovníci z dalších sociálních služeb.
Později, v 50. letech, byl obsahově i organizačně formalizován poradenská psychologie – obor praktické psychologie rozvíjející metody psychologické pomoci klientovi, který nepotřebuje psychoterapii. Poradenská psychologie je interpretována jako vědní obor obsahující systematický popis procesu poskytování psychologické pomoci. Vychází z myšlenky, že pomocí speciálně organizovaného komunikačního procesu se u člověka hledajícího pomoc aktualizují další psychické síly a schopnosti, které zase mohou poskytnout nové příležitosti k nalezení východiska z obtížné životní situace. .
Organizační forma realizace poradenských služeb je psychologická konzultace – psychologické centrum obsazené psychology s odbornými znalostmi a dovednostmi v oblasti psychologického poradenství. Interakce mezi konzultantem a klient psychologické poradny (tj. osoba, která dostává psychologickou pomoc od konzultujícího psychologa) probíhá zpravidla formou konzultačního rozhovoru. Poradní rozhovor – jde o hlavní formu psychologického poradenství, proces dialogické komunikace, při kterém jeden člověk (konzultant) pomáhá druhému (klientovi) využívat své vnitřní zdroje pro osobní rozvoj pozitivním směrem.
В domácí praktická psychologie Existuje několik přístupů k pochopení podstaty psychologického poradenství.
Psycholog, pracující s druhým člověkem, by tedy podle N.N.Obozova měl a nemůže ani tak nabízet nové metody chování a řešení životních situací, jako spíše objasňovat jejich příčiny a důsledky. V tomto případě je hlavním úkolem psychologického poradce pomoci klientovi podívat se na jeho problémy zvenčí, ukázat a diskutovat o těch aspektech vztahu, které jsou zdrojem obtíží a většinou si neuvědomujeme a nekontrolujeme. Základem této formy ovlivňování je především změna postoje klienta, a to jak k druhým lidem, tak k různým formám interakce s nimi. Klient při konzultačním rozhovoru dostává možnost nahlédnout šířeji na situaci, jinak zhodnotit svou roli v ní a v souladu s touto novou vizí změnit svůj postoj k dění a svému chování.
Z pohledu A. F. Kopjeva je klíčovou událostí poradenství okamžik „dialogického průlomu“, který představuje kulminační bod konzultačního procesu, v němž dochází k bolestné izolaci jedince ve vztahu k podstatným aspektům existence. . Správně strukturovaná konzultace vede klienta přímo nebo postupně k dialogu, na jedné straně odhaluje bolestivou situaci, na straně druhé vyzdvihuje zdravé síly schopné změny.
Určitá nejistota ohledně předmětu poradenství se odráží nejen v různém chápání dynamiky a základních mechanismů nápravného a vývojového účinku poradenské interakce, ale také v rozmanitosti definic samotného pojmu „psychologické poradenství“. Tak či onak, všechny společně zahrnují následující hlavní aspekty:
1. Poradenství pomáhá klientovi pochopit jeho roli v problému.
2. Poradenství pomáhá člověku vybrat si možnost řešení tohoto problému.
3. Důraz je kladen na odpovědnost a schopnost klienta samostatně se rozhodovat v budoucnu.
4. Poradenství podporuje rozvoj osobnosti a pomáhá při učení se novému chování.
5. Nepostradatelným klíčem k úspěchu poradenství je efektivní poradenská interakce mezi klientem a konzultantem.
To znamená, že psychologické poradenství – jedná se o druh psychologické pomoci, který spočívá ve vysvětlení klientovi psychologického poradenství jeho psychické obtíže, nápravě neadaptivních způsobů lidského chování, aktivaci jeho vnitřních zdrojů pro osobní rozvoj a řešení psychických problémů, se kterými se setkává v osobním životě, profesní činnosti, školení a další situace.
Cíle interakce s jinou osobou se mohou lišit v míře, v jaké jsou k jejich dosažení použity psychologické informace. Konkrétní cíle psychologa a jiného člověka si vytvářejí na základě psychologických informací, které vznikají v situaci jejich vzájemného působení.
Pokusme se popsat, jak se tyto cíle liší v míře, v jaké využívají psychologické informace. Podstatný rys psychologických informací používaných v práci psychologa spatříme v tom, že jsou získávány na základě jeho obecné teorie, ale vždy v individuálních podmínkách života konkrétního člověka, v tomto smyslu jde o vždy jedinečný.
Mezi cíli interakce mezi psychologem a druhým člověkem můžeme podle našeho názoru rozlišit tyto skupiny: sociální, etické, morální a vlastně psychologické. Sociální cíle předpokládají shodu jednání a zkušeností člověka se zobecněnými normami, které jsou mu známé, například věkové, genderové, profesní, právní atd. Tyto cíle předpokládají existenci standardu jednání nebo zkušeností, které by mohly být splněny. Etické cíle předpokládají, že jednání a prožívání klienta odpovídá kritériu „dobré – špatné“, které nemá jasné referenční charakteristiky, a člověk si musí sám zvolit vhodné hodnocení. Morální cíle předpokládají, že činy a zkušenosti splňují kritéria „dobro – zlo“, která také nemají standardní vlastnosti, a musíte si sami vybrat hodnocení a sami to zdůvodnit.
Psychologické cíle předpokládají soulad jednání a prožívání člověka s jeho potřebami, tj. jde o cíle dosažení identifikace autenticity, které jsou spojeny s prožitky psychického pohodlí, s uvědoměním si potřeby sebepotvrzení a sebeúcty. . Tyto zkušenosti nemají objektivní, jednoznačné projevy, jsou vždy subjektivní, krajně individualizované a podbarvené metaforickým osobním významem.
Uvedené cíle ukazují, že využití psychologických informací v nich stoupá od sociálních k psychologickým cílům.
Uveďme konkrétní příklady cílů z obsahu zakázek na psychologickou práci: „Zkontroluj své dítě, chci dokázat, že není pitomec“ (psychodiagnostika, sociální cíl klienta); “Můžeš říct, jestli jsem normální?” (psychodiagnostika, sociální cíl klienta); „Řekni mé ženě, že vychovává mou dceru nesprávně“ (psychodiagnostika, etický cíl); “Co se stane s mým dítětem, nikdy se nezlepší?” (psychologické poradenství, etický účel); „Řekni mu, že ho miluji, on mi nerozumí“ (psychoterapie, etický cíl); „Snažím se, dělám pro něj všechno, přeji mu, ať se mu daří“ (morální cíl psychologického poradenství); „Vždy dělá všechno ze zášti, všechno nastavuje naschvál“ (psychodiagnostika, morální cíl); „On, jako otec, nikdy neudělá nic dobrého, jako vlče“ (morální cíl psychodiagnostiky); „Chci, aby mé dítě bylo klidné a sebevědomé“ (psychologický cíl v psychologickém poradenství); „Rádi bychom mu pomohli, ale nevíme jak“ (psychologický cíl v psychoterapii); “Nevím, co je se mnou, bojím se o sebe” (psychologický cíl v psychodiagnostike).
Cíle jiné osoby se samozřejmě mohou změnit, ale jejich dynamika je určena hlavním cílem pro něj obrátit se na psychologa. Při komunikaci s člověkem se psycholog, přijímání objednávky, současně ocitá v situaci formování cíle interakce. Nastává situace, která vyžaduje, aby psycholog pochopil a zamyslel se nad svou profesionální interakcí. Jde o situace možné substituce cílů jiného člověka cíli psychologa samotného. Klient se například ptá na otázku: „Mám nechat dítě druhý rok?“ Psycholog na tuto objednávku reaguje návrhem na hloubkové osobní vyšetření dítěte, přičemž konkrétní cíl klienta nahradí svým vlastním – ukázkou jeho odborných schopností. Místo aby vyhověl společenskému úkolu zákazníka, začne konstruovat vlastní text, který se neshoduje s textem objednávky; tedy rozšiřování kontextu interakce s jinou osobou díky jejímu kontextu a podtextu vede psychologa ke ztrátě předmětu profesní interakce.
Psycholog potřebuje reflektovat a zaznamenávat výsledky své reflexe do vhodného slovníku, aby předmět jeho interakce s jinou osobou byl přístupný oběma.
Psycholog a další člověk tak stojí před potřebou izolovat a fixovat předmět jejich interakce, bylo by logické se domnívat, že by to měla být duševní realita a její vlastnosti.
Psychologické poradenství začíná tam, kde a kdy psycholog a další osoba formulují psychologické úkoly pro odbornou činnost psychologa, které jsou adekvátní přijaté objednávce.
Jinými slovy, podstata psychologického poradenství spočívá v tom, že psycholog pomocí svých speciálních, zdůrazňuji, speciálních odborných, vědeckých poznatků vytváří druhému člověku podmínky, ve kterých zažije své nové možnosti při řešení svých psychických problémů.
Rozdíly mezi psychologickým poradenstvím a psychoterapií
Poradenská psychologie je důležitou samostatnou oblastí psychologické vědy a praxe, která v současnosti vzešla z kuratelství psychoterapie a má následující vlastnosti.
Za prvé, poradenství pokrývá širší spektrum psychických problémů než psychoterapie. Existují psychologické problémy, které jsou čistě „konzultativní“ povahy a nevyžadují psychoterapii v obvyklém slova smyslu. Jsou to především interpersonální problémy spojené se vztahy mezi lidmi, sociální adaptací, psychologickými vzorci vývoje a vzděláváním.
Za druhé, poradenství a psychoterapie jsou zaměřeny na různé fáze interakce mezi psychologem a klientem. Psychoterapie je pomoc člověku v případech, kdy se psychické problémy natolik zkomplikovaly, že vyžadují dlouhodobou nápravu jejich následků. Poradenství je především preventivní, proaktivní práce, která předchází rozvoji nežádoucích komplikací. V tomto ohledu se více zaměřuje na současnost a budoucnost klienta. Včasná diagnostika psychických problémů je proto v poradenství zvláště důležitá.
Za třetí, Specifikum poradenství spočívá v odmítnutí konceptu nemoci (jako v lékařské psychoterapii), uznání práva člověka na větší variabilitu v chování a duševních stavech jako zdravé, nikoli bolestivé projevy. Mít nelékařské paradigma, poradenství si však vypůjčuje techniky a techniky téměř ze všech oblastí psychoterapie, aktivního sociálně psychologického výcviku (ASPE), psychotréninku atp. Nepoužívá je však k léčbě (jako v psychoterapii) a ne k utváření systému znalostí a dovedností, ale k tomu, aby pomohl zdravému člověku překonat jeho obtíže, najít východisko z obtížných situací, využít k tomu vnitřní zdroje klienta a také rozvíjet jeho osobnost. V tomto ohledu hraje velkou roli hodnotové zapojení konzultanta, i když je vnucování hodnot klientům odmítáno.
Začtvrté, poradenství je zaměřeno na větší individualizaci a probuzení vnitřních zdrojů člověka. Hlavní funkcí poradenského psychologa je poskytovat klientovi potřebné psychologické informace, stimulovat jeho vlastní potenciál k boji s psychickými obtížemi a pouze v případě nedostatku osobních zdrojů se podílet na nápravné práci. V tomto ohledu roste význam komunikačního procesu mezi poradcem a klientem jako rovnocennými partnery v interakci.
Zapáté, další velmi významný bod týkající se požadavků na specializaci profesionála. Ten či onen obor psychoterapeutické praxe úzce souvisí s konkrétní školou. V souladu s tím psychoterapeut jedné teoretické orientace zpravidla nepoužívá metody jiných oblastí psychoterapie. Školení konzultantů není tradičně zaměřeno na tak hluboké zvládnutí základů jedné metody, je univerzálnější a eklektičtější.
V šestéporadenství se vyznačuje krátkou dobou trvání – do 15 setkání. Někteří autoři považují poradenství za počáteční fázi psychoterapeutické péče.
Vztah mezi poradenským procesem a dalšími druhy pomoci člověku lze tedy zobrazit formou tabulky, ve které lze míru odchylek od psychické normy podmíněně korelovat s tím či oním typem pomoci (viz tabulka 1). ).
Stůl 1. Korelace různých typů psychologické pomoci s psychickými stavy člověka
