Příčiny autoagrese u dospělých: definice v psychologii, faktory, léčba

V současné době problém autoagresivního chování dosáhl ve společnosti velkých rozměrů. Navzdory skutečnosti, že sebekritika je považována za zcela přirozený jev, který umožňuje člověku vyvodit užitečné závěry z určitých situací, v některých případech se stává patologickým.

Mezi autoagresivní formy chování patří sebevražedné pokusy, řezání, zranění, zneužívání alkoholu, drogová závislost, ponižující výroky o sobě atd.

Příčiny psychické autoagrese (otočení vektoru agrese vůči sobě samému) jsou především sociální.

Definice autoagrese

Autoagrese v psychologii je vědomá či nevědomá destruktivní činnost namířená člověkem přímo proti němu samému.

V psychoanalýze je považován za ochranný mechanismus psychiky, který umožňuje udržovat psychofyziologickou rovnováhu. Je to důsledek přesměrování vnitřní agrese (zpočátku zaměřené na vnější objekt). V případech, kdy blaho člověka závisí na tomto objektu nebo je přesměrování z toho či onoho důvodu nemožné, je agrese vypuštěna na sebe.

Když není žádný předmět, na který by se dala vrhnout agrese, člověk ji obrátí na sebe. Neschopnost vyjádřit hněv vede k autoagresi.

Projevy autoagrese mohou být velmi rozmanité: způsobovat si fyzické utrpení (poškození, škrábání, popáleniny, propíchnutí), odmítání jídla, způsobování emocionálního utrpení (vyčerpávající vztahy, odmítání nezbytných kontaktů nebo potěšení), sebedestrukce ( sebevražedné sklony, alkoholismus, drogová závislost, kouření), aktivity s výrazným ohrožením života (extrémní sporty).

Vědomé pokusy ublížit svému tělu bez spáchání sebevraždy se nazývají sebepoškozování. Nejčastěji se tato odchylka vyskytuje v dospívání. Děti tak „uvolňují“ nahromaděné napětí, protože je v nich tolik emocí a pocitů. Sebepoškozování přináší pocit úlevy, který je následně vystřídán pocity viny či studu.

Autoagrese u dospělých se obvykle objevuje v důsledku problémů v práci nebo v osobním životě. Například není možné projevit agresi v reakci na křičícího šéfa, a pak člověk přenese reakci z nepřístupného objektu na přístupný a „bezpečnější“ (sám sebe). Tato možnost substituce je plná deprese, alkoholismu a myšlenek na sebevraždu.

Symptomy onemocnění

Mezi hlavní příznaky autoagresivního chování patří:

• chemické závislosti (zneužívání drog, alkoholu, tabáku);
• sebepoškozování (trhání strupů z ran, kousání rtů až krvácejí, kousání nehtů, vymačkávání pupínků, způsobování řezných ran a popálenin na kůži);
• otravy toxickými látkami nebo léky;
• účelová infekce těla způsobit onemocnění.

Útoky autoagrese jsou také charakterizovány podrážděností, vědomou nebo nevědomou touhou dostat se do život ohrožujících situací, úmyslným pácháním protispolečenských a nezákonných činů, odmítáním jídla nebo přejídání a sebemrskačstvím.

Extrémní formou autoagresivního chování jsou sebevražedné myšlenky a sklony.

Příčiny autoagrese

Identifikují se následující příčiny autoagrese:

• Externí. Patří sem destruktivní rodičovství, fyzické a psychické násilí, nadměrné nároky v dětství, kritika, zákaz vyjadřování emocí, ale i narušení procesu interakce se společností (socializace). U dětí její základ pokládají časté hádky mezi rodiči, ponižování a šikana ve škole. V dospělosti mohou být příčinou autoagresivního chování konflikty a neúspěchy v práci, ve vztazích s přáteli či rodinou.
• Vnitřní příčiny autoagresivního chování. Vysoce emocionální lidé, lidé s nevyrovnanou psychikou, nespolečenští jedinci, kteří často vkládají velké naděje do společnosti, jsou náchylní k autoagresi. Mají sklony k empatii, sklony k depresím a nedokážou obhájit své názory.
• Biologický. Autoagrese může být způsobena zrakovými a sluchovými halucinacemi, ale i různými duševními chorobami.

Patogeneze autoagrese je poměrně dobře prostudována. Autodestrukce je ochranný mechanismus lidské psychiky. Je založena na procesu přesměrování a vytěsnění vnitřní agrese z určitého objektu na sebe.

Příkladem autoagresivního chování může být situace, kdy velmi důležitá nebo blízká osoba vyvolává pocity hněvu, odporu a agrese, ale je nepohodlné nebo nebezpečné mu o tom říkat. A pak destruktivní emoce zůstanou uvnitř a „čekají“, až budou použity. Pokud je není jak vyjádřit a někam nasměrovat, vzniká proces autoagrese.

Klasifikace

Dnes existuje několik typů autoagresivního chování.

Sebedestruktivní chování může být otevřené (způsobující újmu) a uzavřené (sklon k pití alkoholu, provozování extrémních sportů).

Podle způsobu vyjádření se rozlišují tyto typy autoagrese:

• Duchovní. Jedinec se stává rukojmím svých mravních zásad a vlastností, v důsledku čehož si může vypěstovat závislost na alkoholu a drogách. Účastníci náboženských sekt, ve kterých je zakázáno projevovat negativní emoce, jsou často náchylní k tomuto typu autoagrese.
• Fyzický. Osoba, která nemůže reagovat na svého pachatele, si fyzicky ubližuje. Pokud je často vystaven fyzické autoagresi, například se řeže, snaží se jejich stopy skrýt pod oblečením s dlouhými rukávy.
• Psychická agrese vůči sobě samému. Od člověka náchylného k této formě autoagrese můžete často slyšet, že není ničeho schopen a za všechny potíže může. Neustále mluví o své vlastní méněcennosti a zabývá se sebepodceňováním.
• Sociální autoagrese. Lidé s tímto typem poruchy se vyznačují nemorálním a někdy provokativním chováním. Oddělují se od společnosti a mají tendenci stát se vyvrženci.

Komplikace autoagrese

Mezi hlavní nepříznivé důsledky autoagrese patří:

• těžká fyzická zranění (zlomeniny, podvrtnutí);
• infekce měkkých tkání v důsledku škrábání, řezů na kůži;
• intoxikace vyplývající z předávkování drogami a alkoholem;
• výskyt duševní choroby (například deprese);
• pokusy o sebevraždu;
• kóma, smrt.

Pokud si všimnete, že váš blízký projevuje vůči sobě agresi, měli byste vyhledat radu od odborníka na duševní zdraví.

Návštěvu lékaře byste neměli odkládat, protože následky autoagrese mohou být pro pacienta katastrofální.

Diagnostika a léčba autoagrese

Psychologové, psychiatři a psychoterapeuti diagnostikují autoagresi.

Lékař vyšetří pacienta na fyzická zranění, shromažďuje stížnosti a anamnézu, vede klinický rozhovor a identifikuje stresové faktory, které přispívají k rozvoji poruchy. Ke studiu emočních a osobních charakteristik pacienta využívá různé projektivní testy a dotazníky.

Lékař vylučuje i jiné duševní poruchy, protože symptom autoagrese je často příznakem různých duševních chorob.

Co se týče léčby autoagrese, je vhodný a důležitý individuální přístup. Je nutné zjistit, co způsobuje autoagresi. Jde hlavně o to, aby si člověk svůj problém uvědomil a pochopil, že mu to zhoršuje kvalitu života.

Ideální možností léčby sebedestrukce je vyhledat pomoc psychoterapeuta, který praktikuje kognitivně behaviorální terapii. Její sezení jsou zaměřena na uvědomění a změnu negativních postojů k sobě samému, které se projevují autoagresí.

Kromě práce s duševními příčinami může odborník předepsat medikamentózní léčbu (antidepresiva, antipsychotika).

Prevence autoagrese by měla být prováděna již od raného dětství. Je důležité, aby rodiče naučili své děti vyjadřovat své emoce a bránit své vlastní názory.

Dospělí potřebují rozvíjet sociální dovednosti, najít si čas na odpočinek a zábavu a naučit se způsoby, jak zvládat stres. V situaci, kdy neexistuje způsob, jak vyjádřit destruktivní emoce, by měly být přesměrovány bezpečným směrem. Například na sport.

Autoagresi – forma deviantního chování charakterizovaná nepřátelskými akcemi namířenými proti sobě samému. Dochází k němu v situacích, kdy se agrese přenáší z vnějšího sociálně či fyzicky nedostupného objektu. Projevuje se na mentální úrovni – sebeobviňování, sebepodceňování, obsedantní myšlenky a na úrovni činů – způsobování fyzické újmy přímo i nepřímo (řezné rány, pokusy o sebevraždu, piercing, anorexie). Metody diagnostiky autoagrese – rozhovor s psychiatrem, psychologické studium emocionální a osobní sféry. Mezi specifické léčby patří kognitivně behaviorální a skupinová psychoterapie.

Přehled

Slovo „autoagrese“ je latinského původu a překládá se jako „útok na sebe“. Tento typ chování se také nazývá autoagrese, autodestrukce, obrácení se proti sobě. Autoagrese je patologická varianta reakce na stres a hrozbu maladaptace. Rozmanitost forem projevů – od sebeobviňujících myšlenek a vášně pro piercing až po pokusy o sebevraždu – nám neumožňuje určit epidemiologii. Statisticky podléhají nejnebezpečnější formy autoagrese: sebevražda (0,02 %), drogová závislost (1,5-1,7 %), alkoholismus (4,5-4,8 %). K autoagresivnímu chování, zejména jeho těžkým formám, jsou náchylnější muži.

Příčiny autoagrese

Stres aktivuje ochranné mechanismy, které umožňují udržovat rovnováhu na psychické i fyziologické úrovni. Autoagrese vzniká jako kritická reakce, její rozvoj napomáhají spouštěče – situační, často sociální faktory, které mění práh odolnosti vůči stresu. U dospělých důvody pro spuštění autoagresivního chování zahrnují:

• Důsledky nesprávné výchovy. Autodestrukce se projevuje jako zakořeněná behaviorální reakce po ponížení a nedostatku rodičovské lásky. Důvodem mohou být přehnané nároky, časté obviňování, neopodstatněná kritika, srovnávání s úspěchy druhých, zbavení komunikace a péče jako trest.
• Zkušené násilí. Oběti násilných činů se dopouštějí autoagresivních činů, aby uvolnily nahromaděné napětí a vyvrhly nezreagované emoce (nenávist, zloba, hněv). Ohroženi jsou lidé, kteří byli v dětství vystaveni fyzickým trestům, bití od svých manželů a účastníci bojových operací.
• Oddanost ideologii. Nadměrná vášeň pro náboženství, filozofické a esoterické znalosti, nutriční systémy a fyzická aktivita někdy naráží na neschopnost dodržovat zákazy a plnit požadavky. Roste vnitřní napětí, vzniká sebenenávist, stud a pocit viny.
• Nespokojenost s prací, rodinou. Sebedestruktivní chování vzniká, když není možné otevřeně reagovat na konflikty, zákazy, omezení a nepřijatelné požadavky. Sebepoškozování umožňuje uvolnit napětí a zachovat sociální vztahy (práce, manželství, jiné ziskové partnerství).
• Duševní a somatické nemoci. Příčinou autoagrese je nesnesitelná bolest, těžká deprese a prožitek fyzické bezmoci. Pacienti se pokoušejí o sebevraždu a sebepoškozování.
• Touha po manipulaci. Demonstrativní autoagrese je běžná u adolescentů a lidí s hysterickými povahovými rysy. Skutečným cílem je potřeba pozornosti druhých, získávání výhod.

Patogeneze

Stresová situace, která předchází rozvoji autoagrese, vzniká na sociálním základě – na základě syndromu ztráty (ztráta významné osoby, postavení), nedostatku podpory sociálních institucí (rodina, tým), prudkého nárůstu míra agresivity v populaci, sociální nejistota. Kompenzační mechanismy člověka jsou vyčerpány a vytváří se stav maladaptivní připravenosti. Při vystavení spouštěcímu faktoru (příčině) vzniká ochranně-adaptivní chování – autoagrese. Jde o ochranný mechanismus, který umožňuje udržovat psychofyziologickou rovnováhu.

Dochází k přesměrování agresivních tendencí od objektu k vlastní osobnosti. Neschopnost otevřeně vyvolat negativní emoce na druhé osobě může být spojena s fyzickou nebo dočasnou nedostupností, potřebou udržovat přátelské vztahy (konflikty s nadřízeným, manželkou/manželem). V takových situacích se autoagrese stává nejpřijatelnějším způsobem reakce na stres a ohrožující maladjustaci.

Klasifikace

Bylo vyvinuto několik možností pro klasifikaci autoagrese. Podle charakteristiky svého projevu může být otevřený a nepřímý. První typ zahrnuje sebevražedné chování a sebepoškozování. Nepřímá forma je hůře rozpoznatelná, sebedestruktivní jednání se realizuje v potravinové či chemické závislosti, fanatickém, autistickém či obětním chování, extrémních sportech i společensky přijatelných způsobech sebepoškozování (piercing, tetování). Podle způsobů vyjádření se autoagrese dělí na čtyři typy:

1. Psychické (mentální). Je vyprovokován souborem psychologických vlastností, projevujících se tendencí nebo přímou ukázkou verbální sebedestrukce. Realizuje se sebeobviňováním, sebeponižováním.
2. Fyzický. Doprovázeno touhou způsobit si ublížení na zdraví. Člověk se dopouští fyzického násilí na vlastním těle – údery, řezy, píchání.
3. Duchovní. Zahrnuje drogovou závislost, alkoholismus, účelovou izolaci od společnosti a další morálně vysilující činy. Tato forma autoagrese ovlivňuje emoční stav.
4. Sociální. Hlavním směrem chování je oddělení se od komunikace, touha stát se vyvržencem. Činy nepřinášejí radost z provedení, uspokojení se objevuje v reakci na negativní reakci společnosti.

Příznaky autoagrese

Sebepoškozování je považováno za nejzřetelnější projev autoagresivního chování. Existují jeho přímé formy – modřiny (úder pěstí, nohou, hlavou do zdi), řezné rány, kousnutí. Za nepřímé možnosti sebepoškozování se považuje závislost na piercingu, tetování, jizvení a vytlačování pupínků. Další zjevnou formou autoagrese je sebevražedná aktivita – myšlenky na sebevraždu, plánování, pokusy. Závislost na jídle nebo chemikáliích se vyskytuje ve formě přejídání, odmítání jídla, drogové závislosti, zneužívání návykových látek a alkoholismu.

Neakceptovatelnost otevřených projevů autoagrese vede k účasti na fanatickém chování. Člověk, který se trestá, se připojuje k destruktivním náboženským a politickým skupinám, hnutím sportovních fanoušků. V jejich rámci se dopouští jednání, které s vysokou pravděpodobností způsobí fyzickou újmu a odsouzení ze strany společnosti. U autistického chování je sebetrestání realizováno omezením potřeby komunikace, u viktimizovaného chování je sebetrestání realizováno touhou (vědomou či podvědomou) po situacích násilí, které jsou životu a zdraví nebezpečné. Extrémní sporty – jízda po trase s překážkami, ve vysoké rychlosti, seskoky padákem – jsou jedním z poměrně společensky schválených typů autoagrese.

Komplikace

Při absenci psychoterapeutické pomoci těžké varianty autoagrese končí smrtí v důsledku přímých i nepřímých pokusů o sebevraždu, intoxikace psychotropními látkami a alkoholem. Mezi další komplikace patří deprese, která se rozvíjí na základě pocitů viny a potlačované agrese. Je zde vysoké riziko fyzických úrazů a somatických onemocnění. Mezi nejčastější patří pohmožděniny, zlomeniny páteře a končetin, podvrtnutí svalů a vazů, infekce kůže a sliznic, těžká intoxikace a kóma.

diagnostika

Potřeba odborné diagnostiky vzniká u těžkých případů autoagresivního chování – alkoholismus, drogová závislost, anorexie, bulimie, sebevražedné chování, sebepoškozování. Studie je prováděna psychiatrem, psychoterapeutem, psychologem a je zaměřena na identifikaci autoagrese a jejích příčin. Používají se následující metody:

• Klinické a anamnestické. Lékař naslouchá stížnostem, objasňuje závažnost a trvání příznaků, přítomnost stresových faktorů a průvodní somatická a duševní onemocnění. Otázky jsou zaměřeny na zjištění charakteristik vztahů v rodině, v zaměstnání a na identifikaci psychického traumatu.
• Dotazníky. Otázky se používají ke studiu emočních a osobních charakteristik a vysoce specifických testů, které identifikují autoagresivní tendence. Soubor diagnostických metod je individuálně stanoven psychologem, může zahrnovat MMPI (Minnesota Multifactor Personality Inventory a jeho modifikace SMIL, MMIL, mini-mult), Eysenckův dotazník, metodu Ch.Spielbergera pro diagnostiku agrese, Bass-Darkeyův dotazník.
• Projektivní testy. Kresebné a interpretační techniky se používají kromě dotazníků a odhalují podvědomou autoagresi. Provádí se frustrační test S. Rosenzweig a tematický apercepční test, pacient je požádán o vyplnění kresby osoby nebo neexistujícího zvířete.

Léčba autoagrese

U autoagresivního chování je důležitý individuální přístup při výběru léčebných metod. Zohledňují se mechanismy vývoje poruchy a osobní charakteristiky pacienta. Etiotropní směr je realizován různými metodami psychoterapie, k odstranění závažných maladaptivních symptomů se používají léky. Obecný léčebný režim zahrnuje:

• Kognitivně-behaviorální psychoterapie. Sezení jsou zaměřena na uvědomění a změnu negativních postojů k sobě samému, projevujících se nízkým sebevědomím, komplexem viny, přehnanou zodpovědností, nejistotou a realizovaným prostřednictvím autoagrese. Na druhém stupni se zvyšuje míra sebekontroly, destruktivní chování je nahrazeno chováním produktivním – testují se techniky pro otevřený, ale bezpečný projev agrese navenek.
• Skupinové tréninky. V podmínkách mezilidské komunikace si pacienti osvojují dovednosti kompromisního řešení konfliktů, bezpečného vyjadřování pocitů a tužeb a hájení své pozice. Zpětná vazba se objevuje prostřednictvím reakcí účastníků školení, což dává představu o účinnosti chování.
• Drogová terapie. V případě těžké autoagrese, která představuje nebezpečí pro zdraví a život pacienta, jsou nasazeny léky. Psychiatr předepisuje léky na základě dominantních příznaků. Lze použít antidepresiva, trankvilizéry a antipsychotika.

Prognóza a prevence

Prognóza autoagrese je stanovena individuálně a závisí na formě poruchy, včasnosti diagnózy a léčby a motivaci pacienta k uzdravení. Prevence je založena na rozvoji sociálních dovedností a zvyšování odolnosti vůči stresu. Riziko autoagrese je sníženo schopností otevřeně a správně vyjádřit své pocity a obhájit svůj vlastní názor. V situaci, kdy není možné prokázat negativní pocity – hněv, zloba, agrese – je důležité umět je včas přenést a přesměrovat na jiný objekt ve vnějším prostoru. Příklad: navštěvovat sport (box, zápas) po práci. Je potřeba naučit se analyzovat situace sociální interakce vyvolávající vnitřní napětí, najít si čas na zábavu, relaxaci, kreativitu či jiné oblíbené aktivity.